Nezdráhám se použít pro kapelu Omega označení rockový velikán. A proč? Kdo si na tyhle Maďary ještě dneska vzpomene? Pravda, u nás už málokdo. Jen těch několik pamětníků, kteří si jistě vybaví vynikající a jedinečný rockový sound prakticky jediné kapely z bývalého východního bloku, které se v sedmdesátkách podařilo prorazit na světovou scénu a poměrně obstojně konkurovat zápaďákům. Už si vzpomínáte? Množství rodičů těch mladších z vás má doma nebo na půdě určitě ještě nějaké to LP Omegy schované. Schované, zastrčené, zapomenuté.

To Maďaři na své velké hvězdy ale ještě rozhodně nezapomněli. Doma Omega i po více jak čtyřiceti letech svého rockového života vyprodává stadiony a každoročně brázdí Maďarsko se svou velkolepou show (jako tu, co jsem zažila před dvěma lety v Budapešti, řeknu vám, kam se na ně hrabou takoví Rolling Stones...). Už proto Omega za oprášení rozhodně stojí. Z toho počtu desek, co mají tihle pardálové na kontě, se dá vybrat hned několik prvotřídních kousků. Bohužel i lepších, než někdy zvolil autor téhle bestofkové kompilace.

"Omega I." obsahuje to nejlepší, i když by se o tom dalo polemizovat, z tvorby kapely od roku 1965 (dinosaurus Omega však přežívá už od šedesátého druhého) do roku 1975. Najdete tu tedy ve své době supersongy jako naléhavý nářez "Nem tudom a neved", chytlavě veselou "Petróleumlámpa", nadpozemskou, husí kůži nahánějící "Tízezer lépés" či nejznámější, krásnou baladu "Gyöngyhajú lány" - "Dívka s perlami ve vlasech", kterou si do svého repertoáru převzali i němečtí Scorpions či náš Aleš Brichta. Hard rock srovnatelný s tvorbou Focus i Jethro Tull, silné melodie postavené na klávesách, že by nápadná inspirace u Uriah Heep? Kdeže, ti v té době jistě ještě o své budoucí superskupině ani neuvažovali. Zrození Omegy představovalo velké boom, které částečně proklestilo cestu těmhle výtečným muzikantům do světa. Jenže na specifickém stylu Omegy byla jedním z nejpřitažlivějších prvků mateřská maďarština, která kupodivu nepůsobila směšně. Naopak, dávala hudbě ještě úplně jiný rozměr. Směšně tedy působí spíše přeložení nejlepších pecek do angličtiny (a což teprve ten pokus o němčinu). Ach, ta snaha o světovost.

Disk "Omega II." je průřezem následujících, snad ještě úspěšnějších pěti let kapely (1976 - 1980). Pro tohle období je pro kapelu charakteristická inspirace u Pink Floyd. I hudba Omegy je tak kosmicky rozpínavá, jejich progresivní space rock se ale rozpíná trochu jiným směrem než ten floydí. Snoubí se tu artrocková uhlazenost a mrazivá hardrocková nadpozemskost. Skladby jsou o něco delší a pomalejší.Vyžívají se v dlouhých, poctivě rock'n'rollových sólech. Ke konci sedmdesátých let se částečně uchýlili dokonce i k elektronice, aby udrželi krok s moderními trendy. Podobnou muziku hráli v té době například Rush. Tahle léta reprezentují na výběrovce mimo jiné takové dodnes koncertní stálice jako střednětepá "Idörablö", pomalejší "Gammpolis" na způsob Pink Floyd, "Napot hoztam, czillagot" s výraznými klávesami či silná "Csilllagok útján".

Příjemné připomenutí si zajímavé kapely z těch zlatých šedesátek a sedmdesátek, které si určitě zaslouží těch pět bodů (škoda jen toho podivného a hlavně nevyrovnaného výběru).