Poctivost, novost, originalita, nekonvenčnost, přesně toto mě uchvátilo na hudbě seattleské Nirvany. Na to, že je "Nevermind" mírně vykalkulovanou deskou, jsem přišel později, asi ve stejné době, kdy jsem s mírným zpožděním přestal slepě brát i Cobainovu hru na jakousi rozervanou antihvězdu. The Vines mají s Nirvanou společného mnohé. Mimo image je to především zvuk, kterým se této legendě 90. let nepochybně blíží. Což je také jednou z mála věcí, kterou jsou i v rámci dnešní kytarové scény originální. Současné kytarovky jsou, co se týče inspirací, plné The Cure a podobných britských kapel. The Vines nemají extra nápady, ani nic jiného, co by mělo přitáhnout větší zájem, ale prostě znějí jako Nirvana, což je stále docela slušná vizitka.

Novinka "Vision Valley" je rozhodně zábavná. Správně upocené riffy jsou zaonačené do někdy až příliš líbivých a obroušených melodií. Rychlejší vypalovačky baví. Pomalé, patosu plné balady nudí. Jako by si v nich The Vines chtěli hrát na něco, co nejsou. Ukázat, že umějí víc než jen dokola obehrávat těch pár akordů a líbivých popěvků. Ukázat, že nejsou jen obyčejnou garážovkou, ale že umějí také složit něco smysluplného - něco, co by se třeba dalo zahrát i v rádiích. Ukázat, že znají i jiné věci než sex, drogy a rock'n'roll. Písně jsou vždy postavené na jednoduchém, úderném kytarovém motivu a dobře napsaném refrénu. Frontman Craig Nicholls svůj projev moc neřeší. Snaží se zpívat, to ano. Občas se mu daří, jindy spíše ječí a naprosto ujíždí mimo melodii. V těchto chvílích vše funguje nejlépe. Žádný zpěv, žádné umění - prostě rock'n'roll.

Pokud se The Vines drží tohoto hesla, vše funguje. Jasným kladem je stopáž desky i jednotlivých skladeb. Třináct skladeb hrajících krátce přes třicet minut, některé písně se nedostanou ani přes dvě minuty. Ze současných indie garážových part jsou The Vines asi nejvíce radio-frinedly, i proto nepůsobí dvakrát důvěryhodně ve svižné a jinak povedené hitovce "Don't Listen To The Radio". "F*k Yeh" naplňuje beze zbytku potenciál dobré a především zábavné rock'n'rollové vypalovačky, daný již svým slibným riot-názvem. Mimo to za pozornost stojí i úvodní energické cobainovsko-zeppelinovské pecky "Anysound" a "Nothing Comin'".

The Vines se podařilo natočit již třetí velice slušnou postgrungeovou desku. Jejich skladby však musejí daleko lépe fungovat naživo. Uprostřed rozjetého, upoceného davu řvát Don't Listen To The Radio a bavit se. U nudných rozplizlých balad si odpočinout, nabrat síly na stage diving a závěrečné čistokrevné rock'n'rollové finále v podobě debutového fláku "Highly Evolved". Přes všechny zápory však album "Vision Valley" stojí za to, alespoň do té doby, než přijde další, snad již výborné kytarové album. A klidně i z Británie.