Etta James, vlastním jménem Jamesetta Hawkins, je taková máma r'n'b. Tento styl v podstatě už zpívá od šedesátých let, kdy začala vydávat svoje desky. Nicméně již dlouho před tímto obdobím, od svých čtrnácti let zpívala s triem Johnnyho Otise a celou svoji kariéru nezasvětila pouze r'n'b či soulu, ale přičichla i k jazzu nebo rocku. Za více jak čtyřicetiletou kariéru se stala legendou, která ovlivnila takové zpěvačky, jakými jsou, či byly Janis Joplin, Diana Ross, Bonnie Raitt, Aretha Franklin či z poslední doby Christina Aguilera. Za svoji kariéru posbírala tři ceny Grammy a od roku 1993 je obyvatelkou rokenrolové síně slávy. Letos svoji již tak bohatou diskografii doplnila o nový titul s poněkud opotřebovaným názvem "All The Way".

Novinka "All The Way" je opravdu zvláštní deska. Etta James se rozhodla, že natočí opravdu známé skladby z let třicátých až téměř po současnost. Vedle sebe se tak ocitly například "Somewhere" od Leonarda Bernsteina a "I Believe I Can Fly" R Kellyho a dá se napsat, že celé album se díky tomuto stalo takovým kočkopsem, který jako celek působí spíše kuriózně a především rozporuplně. Desku si produkovala Etta James společně se svými dvěma syny a kytaristou Joshuou Sklairem, jehož nástroj můžete slyšet na nahrávkách Patricie Kaas, Shanice či Cher.

První čtyřka skladeb sahá do šuplíku, jenž je nějaký čas označován jako The Great American Songbook. Tyto standardy, počínaje "All The Way", kterou nazpíval už kdekdo, a konče výše zmíněnou "Somewhere", ukazují přesně to, co James sedí. Těmhle písničkám ona dokáže vtisknout nezapomenutelný feeling a neskutečnou hloubku. Bohužel následujících skladeb se toto netýká a jakýkoliv dobrý dojem z desky naprosto bortí. Vše začíná naprosto otřesnou verzí "Holding Back The Years" od Simply Red, která v podání Etty James naprosto ztrácí své kouzlo. To samé platí o "Imagine" Johna Lennona, která zprvu zní spíše jako plesová odrhvačka. Fanoušky R Kellyho nepotěší ani cover "I Believe I Can Fly", kdy krásnou táhlou baladu Etta rozsekala svým frázováním. O něco lépe dopadla snad jen Princova "Purple Rain" s doprovodem akustické kytary, do které občas zasáhnou rify elektrické kytary, nicméně žádná výhra to také není. Prince je prostě Prince. No dobře, někdy taky TAFKAP nebo Symbol. Nicméně zpět k "All The Way". Co jsem napsal o "Purple Rain", v podstatě platí v bledě modrém i o "It's A Man's Man's Man's World" Jamese Browna. Reputaci si Etta James částečně zachraňuje pomocí "What' Going On" původně od Marvina Gaye, což je v podstatě také její krevní skupina. Poslední "Calling You" bych možná nehodnotil tak kriticky, kdybych neměl možnost srovnání se živou verzí Lary Fabian z desky "En Toute Intimite". Proti verzi Belgičanky působí její podání jako chudý příbuzný.

"All The Way" zná v podstatě pouze vrcholy a propady, snad jen ony covery Browna a Prince se alespoň vzdáleně pohybují někde v průměru. Tato deska dokazuje, že i legendy se mohou přehmátnout. Možná Etta James všechny kritizované skladby právě takhle cítí, nicméně v jejím podání ztratily vše, co bylo na nich výjimečné. Pár těch povedených kousků ani slavné jméno "All The Way" nezachrání.