Když jsem přicházel do improvizované šatny píseckého Discocomplexu Jih, který ten večer očekával vystoupení brněnské formace A-TAK, tušil jsem za dveřmi čtveřici odměřených frajerů, kteří si jsou vědomi vlastních úspěchů. Opak byl pravdou. Fery, Aleš, Honza a Braňo na mně zapůsobili jako prima kluci, kterým na rozdíl od mnohých kolegů z branže nejde jen o komerční zisk. Původně plánovaný patnáctiminutový rozhovor se tak změnil v hodinové přátelské povídání. Chyběla jen pravá moravská slivovice.

Kluci, kdy a jak jste se dali dohromady?

Fery: Nevím, jestli se to přesně takhle dá říci. Aleš, Honza a já jsme společně tancovali v jedné taneční skupině, doprovázeli jsme vystoupení mnoha zpěváků nejen u nás ale i na Slovensku. Časem jsme si řekli, že by jsme mohli k tanci přidat zpěv. Najali jsme si proto učitelku zpěvu a začali se pořádně připravovat. V té době jsme také začali uvažovat, že by nebylo špatné zkusit v našich podmínkách udělat něco po vzoru zahraničních chlapeckých kapel. To bylo v roce 1997 a nic podobného u nás tehdy neexistovalo. Lunetic začínal o rok později. Navíc jsme poznali Braňa, který přišel do Brna ze Slovenska, kde žil sedm let, a začínal tam zpívat v muzikálech. Když jsme byli v téhle sestavě, chtěli jsme to doopravdy rozjet, ale hrozně dlouho nám trvalo, než jsme našli producenta.

A našli jste?

Fery: Po dvou letech jsme našli Dana Hádla, který se pracoval s Darinou Rolincovou a Robertem Opatovským. Přijal nás, poslechl si naše demo nahrávky a na jejich základě s námi natočil pár písniček, které jsme později nabídli firmě BMG.

Můžete říct něco o sobě? Co jste dělali do té doby, než jste se poprvé prosadili?

Braňo: Já jsem vystudoval konzervatoř v Bratislavě, potom i činoherní herectví v Brně, začal jsem hrát v divadle a následně spolupracovat s klukama.
Honza: Já tancuji už od svých pěti let, vyučil jsem se pánským krejčím, čtyři roky jsem měl svůj obchod a věnoval jsem se návrhářství.
Aleš: Vyučil jsem se číšníkem, nikdy jsem tomu ale moc nepřivykl. Byl jsem přivázaný k tancování, vedl jsem taneční skupinu a tanci jsem se věnoval také profesionálně.
Fery: Zřejmě neřeknu nic jiného než Aleš, protože i já jsem se vyučil číšníkem a stejně jako jeho, i mě zlákalo tancování.

Braňo, říkal jsi, že jsi zpíval v muzikálech. Můžeš nějaké jmenovat?

Byly to West side story, původní muzikál "Babylón", kde jsem ztvárnil jednu z hlavních rolí, dále "Radúz a Mahulena" a "Hra o lásce a smrti".

Už při pohledu na vaše vystupování se samo nabízí srovnání s Luneticem nebo V.I.P. Nevadí vám to? Co si myslíte o hudebním projevu těchto vašich konkurentů?

Fery: Nám to srovnání až tak moc nevadí. Všichni novináři se tváří při téhle otázce divně, ale my se vlastně ani nechceme řadit někam jinam. Samozřejmě to děláme po svém a chceme do toho vnést něco jiného, ale nejsme rocková kapela, vlastně nejsme ani moc velcí muzikanti. Jsme spíš zpěváci a tanečníci. Každopádně se navzájem všichni trochu lišíme, podobní jsme pro masový trh snad jen ohledně našich fanoušků. Jen nám ale určitě milejší přirovnání k Luneticu, než kdyby nás fanoušci vůbec neznali. Do budoucna by jsme ale byli radši, kdyby fanoušci na otázku "Kdo je to A-TAK", odpověděli: "Jó, to jsou ti, co je napodobuje Lunetic" (smích).

Vím, že jste dokončili svou debutovou desku. Můžete ji nějak představit?

Fery: Vyšla v květnu, jmenuje se prostě "A-tak" a je na ní celkem jedenáct písniček včetně taneční verze jedné z nich. Snažili jsme se do natáčení maximálně zapojit a na hudbě jsme se podíleli asi tak z padesáti procent. Dan Hádl byl v tomhle směru velmi vstřícný a nechal nám tvůrčí prostor. Zdálo se nám to celkem zásadní, protože my nejsme žádné loutky. Na albu máme taky jednu písničku z repertoáru Richarda Marxe a nahrávku "Smutek vchází s tmou", kterou pro nás napsal Danův spolupracovník David Solař. Je to jedna ze tří pomalých skladeb, jinak se ale album line v rychlejším tempu.

A co texty?

Honza: Text k druhému singlu "Dávno mám tě rád" napsal Fery, zbytek pro nás otextovala Jana Rolincová. I ona nám nechávala tvůrčí prostor a tak jsme se na její práci mohli podílet alespoň tématicky.

Příběh ve vašem prvním singlu "Už je to tak" má velmi zajímavou pointu, musím se přiznat, že mi ta nahrávka přijde velmi chytrá, ale teprve po čase si začínám dávat jednotlivé výrazy do souvislostí. Myslím, že jsem nebyl sám, kdo ten text nepochopil na první poslech. O čem tedy ta písnička je?

(Smích) To jsme do dneška nepochopili.
Braňo: Každý si to může vysvětlit po svém. Já to překládám jako písničku o marných snahách každého z nás vytvořit si obraz svého ideálního partnera.
Fery: Většinu textů od Jany jsem si musel přečíst vícekrát, než jsem to pochopil a moc se mi to vždycky líbilo.

Jak snášíte svoji aktuální popularitu? Na to jste z dřívějška zřejmě nebyli zvyklí.

Honza: Zatím to není tak strašné.
Aleš: Je to spíš příjemné, když tě lidé začnou poznávat na ulici. Zatím nás to neotravuje.
Honza: Příjemné je, že na našich vystoupeních potkáváme stejné tváře, které se nás jezdí dívat všude, kde zpíváme.
Aleš: Nemůžeme ale říkat, že to jsou stále stejní lidé, protože to jsou samé holky.

Jak na vás při prvních vystoupeních reagovali posluchači? Zpočátku vás přece nikdo neznal.

Fery: To nás právě velmi potěšilo. Už na prvních promo akcích, které nám firma uspořádala, jsme se setkávali s překvapivě kladnými reakcemi.
Braňo: Mě udělal radost způsob, jakým nás přijali lidé z branže jako třeba Věra Špinarová, Jirka Korn nebo Helena Vondráčková, což byli vlastně od mládí naše velké hudební vzory. Tihle zpěváci nás teď berou jako že patříme mezi ně. To je hodně příjemné.

Jaký je Váš hudební cíl. Teď jste na startu, vydáváte komerčně zajímavou desku, co bude dál?

Fery: My tím opravdu hodně žijeme. Těch cílů je strašně moc, ale nejdůležitější bude, abychom měli pro koho zpívat, mohli natočit další desku, dostali šanci se stále zlepšovat a vyvíjet.
Aleš: Našim nejbližším cílem je mít vlastní koncertní turné.
Braňo: Ještě k tomu porovnávání bych chtěl říci, že je pro nás důležité, aby na nás lidi do budoucna přestali chodit jako na kapelu typu Lunetic a začali na Lunetic chodit jako na kapelu typu A-tak.

Máte mezinárodní ambice?

Braňo: Samozřejmě, já jsem ze Slovenska, tak doufám, že tam taky někdy zavítáme.

Zeptám se vás ještě na ten název A-TAK. Koho to napadlo?

Honza: My jsme to nemysleli jako anglický výraz pro útok. Zpočátku bylo hodně nápadů, měli jsme různé pracovní názvy, ale pořád to nebylo ono. Potom jsme si uvědomili, že často používáme tu slovní hříčku "a tak".
Aleš: Mě se líbí, že naši fanoušci teď přemýšlejí nad tím dvojsmyslem, jakže jsme to vlastně s tím názvem mysleli.
Fery: Alespoň to každý nepřehlédne.

Máte velmi zajímavou webovou stránku (www.a-tak.cz). Jejím prostřednictvím vám mohou fanynky posílat vzkazy. Chodí jich hodně?

Aleš: Já myslím, že nejvíc zamilovaných mailů dostává Fery.
Fery: Ale, to kluci trochu přehánějí. O tolik víc mi těch zpráv zase nechodí. Všichni se snažíme odepisovat, ale není to jednoduché, je málo času a teď navíc musíme reagovat na dopisy, které chodí do našeho fanklubu.

Jste dneska už stoprocentní profesionálové?

Braňo: Hlavně se učíme ke všemu profesionálně chovat.
Fery: Braňo ještě dohrává v divadle, ale jinak jsme všichni všeho nechali.
Aleš: Teď už jenom vystupujeme, nic jiného by se s tím nedalo zvládat. Jsme rádi, když si stačíme dojet domů vyprat a vyšetříme čas na povinnosti spojené s naší prací.
Honza: Třeba zítra vystupujeme na třech místech vzdálených asi tak 300 kilometrů od sebe.

Dalibor Kaplan obvinil před časem Lunetic, že jejich první desku za ně ve skutečnosti nazpíval on sám. Jak je to v této souvislosti s vaším zpíváním?

Honza: Nás by ani nebavilo podvádět. Kdyby to za nás měl zpívat někdo jiný, radši by jsme toho nechali. Víme, že na sobě musíme stále pracovat, a to i v oblasti zpěvu, ale desku jsme si skutečně nazpívali my sami.

Co si myslíte o další konkurenci? Teď mám na mysli především dívčí formace Holki a Zoombie. Znáte se s nimi?

Honza: Už jsme společně vystupovali na několika akcích, seznámili jsme se, ale nebylo moc času. Myslím si, že takováhle konkurence je zdravá, žene nás dopředu a nutí nás na sobě pracovat a být čím dál tím lepší.

Jaký je váš názor na skutečnost, že si někteří čeští interpreti postavili kariéru na přebírání zahraničních písniček v původním aranžmá a aby tomu dali definitivně korunu, přidali nahlouplý český text? Neuvažovali jste, že to ze začátku zkusíte podobným způsobem? Cesta k úspěchu by byla určitě mnohem jednodušší.

Fery: To je právě ten důvod, proč jsme hledali toho producenta. Nechtěli jsme být jen další z řady, kteří by podobným způsobem přezpívávali notoricky známé hity, ale chtěli jsme přinést něco nového. Mě osobně se to "karaoke" moc nelíbí.
Braňo: Já si myslím, že to není ani tak vina těch zpěváků, protože oni mnohdy zpívají velmi dobře a potřebují se nějak vyjadřovat, řekl bych, že je to spíš nedostatkem autorů.

Na trhu se teď objevil nový boy band, jmenují se Kaamo. Co říkáte tomu, že tahle skupina vznikla na základě konkurzu uspořádaného časopisem Bravo, jehož čtenáři se rekrutují z jasné cílové skupiny?

Honza: Já si myslím, že to není nic neobvyklého, venku se to takhle dělá úplně normálně, uvidíme jak jim to bude šlapat.
Aleš: My máme tu výhodu, že se známe deset let a víme, do čeho jsme šli a co můžeme jeden od druhého očekávat. My se známe.

Jak přijímáte fakt, že skupinu vašeho formátu považují odborníci za produkt, který má cestu k úspěchu snadnější než ostatní. Například skvělým rockovým kapelám typu Chinaski, Buty nebo Rumpál trvá cesta na vrchol mnohem déle?

Honza: Podle mne tomu tak není. Ta kapela nemusí být jako my a má přesto úplně stejnou šanci. Záleží na propagaci a na hudbě, kterou přinášejí. Když to lidé poprvé uslyší, bude to zřejmě z rádia. Když je to nechytne, tak ta kapela asi nemá šanci, pak záleží na vkusu každého jedince.
Braňo: Velkou úlohu v tomhle směru hraje také image, ta může vnímání posluchače obohatit o nové prožitky.
Honza: Rozdíl je také v chování rockových a popových fanoušků na straně jedné a teenagerů na straně druhé. Každá z těchto posluchačských skupin se totiž projevuje trochu jinak.

Jakou muziku vy sami posloucháte?

Braňo: Já se léčím s Georgem Michaelem, Madonnou nebo Arethou Franklin. Miluju velké hlasy. Nikdy nezapomenu na vystoupení Arethy Franklin v rámci koncertů Divas. Tehdy jsem se do ní totálně zamiloval.
Honza: Mám rád to, co zpíváme my a poslouchám taky R´n´B a soul. Aktuálně se mi pak líbí dvojice Mary Mary, jejíž novinka teď rotuje na MTV.
Aleš: Mám rád dance-floorové věci z Německa, ale v podstatě poslouchám všechno kromě metalu a dechovky. Teď trochu přecházím do hip-hopu a také poslouchám třeba N´Sync. Záleží na náladě.
Fery: Já jsem vyrostl na Michaelu Jacksonovi, líbí se mi Matt Goss, který zpíval s Bros, mám rád jednotlivé písničky. V poslední době například Sonique s "Feel So Good" nebo zpěvačku Anastasiu.

Poslední otázka: Co by jste vzkázali čtenářům MusicServeru?

Honza: Všechny je moc pozdravujeme a byli by jsme moc rádi, kdyby se jim ta naše první deska líbila. Navíc všechny zveme na nějakou naši akci.
Aleš: Jasně, ať všichni zapomenou na Lunetic, teď jsou tady A-TAK, ne? Jsme skromní, co?
Fery: Přejeme ať si užijí prázdnin…
Braňo: …a dokážou se ze všeho radovat.

Díky za rozhovor