Už na mě asi opravdu klepe střední věk, když kapely, které jsem objevil s jejich prvními deskami, vydávají svoje best-ofky. Z ohraných kazet a nelegálně stažených mp3 putují pecky, které vám změnily život, na CD nosič, do luxusního klubu s pěkným bookletem a pořádným zvukem. Jenže pořád to jsou ty stejné skladby, které jste kdysi znali nazpaměť. V jeden den jsem dostal poštou "Musique Vol. 1 1993 - 2005" Daft Punk (rozepisuji se jinde) a "Collected" Massive Attack. Vybrat si, kterou z nich si pustím nejdříve, bylo těžké rozhodování, ale francouzští roboti vyhráli. Dobrý. A pak jsem si pustil temné bristolské bratry a bylo na další týden rozhodnuto. V přímém srovnání znějí Daft Punk, na které s oblibou přísahám jako na svoji oblíbenou skupinu, jako špatně napsaný program na tvorbu popových šlágrů, zatímco Massive Attack jsou emocionální úder do solaru mé paměti a hudebního vkusu. Tak silný, že mě nutí podívat se nazpět a přemýšlet, jestli jsem se nezmýlil v hodnocení osobních soubojů "Blue Lines" vs. "Homework" a "Mezzanine" vs. "Discovery".

"I was lookin' back to see if you were lookin' back at me to see me lookin' back at you."

Před "Blue Lines" byl britský hip hop jen Malcom McLaren a pár špatných kopíráků zámořských vzorů. A po "Blue Lines" vlastně taky. Trio 3D, Mushroom a Daddy G doplněné na první desce Trickym mělo americký hip hop špatně naposlouchaný (rap se nerovná monotónní odříkávání tripových vidin, anebo jo?), spíše je zajímal dub a reggae, který v Bristolu řádil dlouhá léta, a zbytky raveové psychózy. Z toho uvařili tři geniální a jednu slabou desku, vše servírovali zabalené v nekonečné drogové paranoie, která se postupem času zesilovala a zesilovala. Z kapely zůstal jen 3D, který jako jediný neotevřel Pandořinu skříňku nekonečného rauše, a prokašlal se do nového tisíciletí. Jména jeho kumpánů jednoznačně odkazují na jejich konec - Mushroom se přehouboval, Daddy G má doma haranty a Tricky natočil desky s Muggsem ze Cypress Hill a Alanis Morrisette. A trip hop? To slovo zní z dnešního pohledu jako neprodejná pomůcka na hula-hop - když otevřete v UK v průměrném hudebním obchodě kastlík s tímhle nápisem, najdete tam Morcheebu a Thievery Corporation, a proto bude lepší ho hned zavřít. Massive Attack, to je jiná liga. Pracovali vždy pomalu, během natáčení se několikrát rozhádali a znovu usmířili a když už to vypadalo, že deska bude propadák, vytáhli na světlo boží nadčasovou nahrávku. Vzpomínáte na první chvíli, kdy jste uslyšeli "Sly", nebo o pár let později "Risingson"? Já ano a taky vím, že jsem se z toho šoku nikdy nevzpamatoval.

"Now you're lost and you're lethal / And now's about the time you gotta leave all / These good people... dream on."

Vždycky jsem přemýšlel, kolik dělají nahrávky Massive Attack přizvaní vokalisté. Dříve bych řekl, že hodně, dnes mě ale poslech "Collected" přesvědčuje, že je to vlastně strašně málo a že nejlepší skladby jsou ty, ve kterých rapuje/zpívá 3D. Poslechněte si písničky s Elizabeth Frazer, Tracy Thorn nebo nešťastnou Shinéad O'Connor (získává titul Největší omyl MA) a zjistíte, že každá ničí trochu toho kouzla nervní pohody, aury zmaru, kterou kolem sebe ovíjí ničivá basová linka, nejdůležitější nástroj Massive Attack. Tam, kde není, jako třeba v "Teardrop" zůstává z hudby jen konvenční pop. (Ano, "Teardrop" nemám rád.) Samozřejmě jsou i výjimky, kdy hlas vytvoří s hudbou organický celek a dýchá každým jejím pórem - bezpochyby v "Unfinished Sympathy", kde se Shara Nelson vznáší v obláčku dokonalosti, Nicolette ve "Sly" a v neposlední řadě Terry Callier, který v nové skladbě "Live With Me" rozezpívá své bolavé srdce. Se sluchátky na uších pochopíte, že to nejsou hostující vokalisté, kdo jsou pro kapelu důležití, ale chemie neviditelných (ale přítomných) členů, kteří ve studiu drží všechno pohromadě - ať už jsou to producenti Nellee Hooper, Craig Armstrong, Mark Spike Stent nebo Neil Davidge, na posledních dvou albech vedle 3D druhá polovina Massive Attack. (Nevypadá moc fotogenicky, ale bez něj by "Mezzanine" nikdy nevyšlo.)

"You sure you want to be with me I've nothing to give / Take a walk take a rest taste the rest."

"Collected" není řazeno chronologicky, což je dobře, ale zase neuslyšíte, jak se tvorba měnila z dubu do usmyčcovaného patosu. "100th Window" se v něm utopilo, dalším logickým krokem bylo přesedlat na filmovou hudbu. Tam se kouzlo Massive na zbytečných soundtraccích ke zbytečným filmům ztratilo úplně a zbyla jen deprese. A uzavřený svět v jejich "members only" klubu Nocturne, který sami spravují na tajném místě v Bristolu. Možná takhle skončí všichni hudební géniové, ale třeba nás prý už hotové album "Weather Underground" přesvědčí o opaku (znovu se na něm podílí Daddy G). Že se snad máme na co těšit, dokazuje jak "Live With Me", tak i druhá ochutnávka "False Flags". Ta je ovšem zařazena na bonusovém dualdisku z limitované edice, kterou se mě česká pobočka EMI rozhodla rozmazlit. DVD stopa vás provede všemi klipy Massive Attack (a je to neuvěřitelná jízda) a audio stopa zase otevře tajné komnaty historie kapely s alternativními mixy a nealbovými skladbami (včetně dvou marných pokusů, jak učinit skladby z "100th Window" zajímavé). Od "False Flags" až po "Small Time Shoot 'Em Up" je to bezcílné toulání po troskách včerejších nadějí, několikanásobně temnější než první disk, a to je co říct. Název skladby "Joy Luck Club" berte jako velkou nadsázku. Pak přijdou dva více, či méně nepovedené pokusy o fúzi s Amerikou - "I Against I" s rapperem Mos Defem a coververze Marvina Gaye "I Want You" s Madonnou (bez níž by píseň byla podstatně lepší) a melodie z "Danny The Dog", které zase pro změnu chybí Jet Li, aby 3Dmu pořádně nakopal prdel.

Kdybych "Collected" sestavoval já, tak vyhodím věci z poslední desky a přidám "Daydreaming" z prvního alba, "Eurochild" z druhého a "Black Milk" z třetího. A ještě si postěžuju, jak moc mi chybí oficiální kolekce typu "Remixed/Remixing" (pokud si 4hero tenhle název nezaregistrovali), která by vrhla na tvorbu bristolských hochů ještě trochu jiné světlo. Nebo tmu. Zatím máme "Collected", které těm s vetchou pamětí (jako jsem já) oživuje mozkové spoje dávné slasti a připomíná, jak geniální tahle kapela byla. Best-ofkám se desítka nedává, "Collected" se jí ale velmi blíží.