Manchester je to místo, k němuž posluchači současný vlny kytarovek chodí při svých návštěvách britských ostrovů pokládat kytice květin. Ó, milovaný Madchestere, který jsi nám dal velikány typu Happy Mondays a Joy Division, vydavatelství Factory Records, "I'm a cunt" Tonyho Wilsona a legendární klub Hacienda, co ty nejpohotovější návštěvníky zavítavší na její zavíračku obdarovala zbožím s tenkrát dost vysokou peněžní a dneska několikanásobně vyšší citovou a archivní hodnotou. Manchester je zkrátka pojem nejenom kvůli klukům z Old Trafford a látky, která je fajn na výrobu kalhot. A Manchester si vybrali Gorillaz k přehrání druhý desky "Demon Days". V listopadu, v jednom z těch měsíců, kdy v ulicích panuje přesně ta nálada, jaká na vás dýchá třeba při poslechu "Closer", se v tamějším Opera House setkalo větší než malé množství schopných muzikantů a zlomek těch, co třeba jako nejsou tak dokonalí, ale divákům to vynahradili zase jiným způsobem. Ať už jde o nasazení, nebo celkový projev. Jedno z toho platí na dětskej sbor a jedno na Shauna Rydera. Zkuste hádat. Jak to jako vypadá, to Gorillaz naživo?

Postavit to na tom, že jste animovaný postavičky, kterým není comics dost dobrý & voňavý místo k existenci a radši by dělali nějakou tu muziku, je myšlenka osvícená. Rock'n'roll, kámo! Rozumíš? Plný auto roštěnek z první řady, na který se nenápadně ukazuje při koncertu, a ty mi je pak přivedeš celý vyděšený do šatny pro trochu legrace. V očích těch kreslounů se dá vidět hodně. Hlas Damona Albarna & obklopení se bandou skvělejch hudebníků - to by se muselo kurva něco stát, aby tohle nevyšlo. Jedna z prvních senzací novýho tisíciletí a můžete si říkat, co chcete. Nahrávky jak víno, ale ty koncerty. Webcast, co připomíná spíš projekce z velkejch obrazovek, co je má každej tak moc rád na megakoncertech, kam přišel pozdě, a je to jediná věc, na niž vidí. To není ono. Mohli hrát za plátnem, mohli si vzít masky, mohli udělat tisíc (hyperbola) různých věcí, ale neudělali. Méně je více.

Umělci se nikdy nespokojí s něčím takovým jako jsou masky. Jak plytké. V Manchesteru zůstalo jádro skryto v pevných rukou černé barvy tmy, siluety osvětelené zezadu světelnými panely, vidět byli hosté. Jak důmyslné, jak milé, jak dokonalé. Je lehké vymyslet něco, co pobaví, a tím také splní svůj účel. O to větší úctu by si zasloužil J. C. Hewlett - dokázal udělat scénu takovou, že vám dech vyráží i u obrazovky. Dokázal udělat scénu takovou, že se neubráníte pocitu, kdy se budete chtít začít mydlit do kolenou a při tom litovat, proč jste tam sakra nemohli být taky. Vytvořit harmonii mezi digitálním a analogovým, to se prostě musí umět. Stejně tak spojit živé s neživými - "Latin Simone" (feat. Ibrahim Ferrer).

"Demon Days" zní naživo líp než z desky. Není to hudba uzavřená a stlačená do několikamilimetrového kotouče s postříbřenou čtecí plochou. Je to hudba, která dýchá, žije a vysluhuje si zasloužený aplaus od zaplněného Opera House. Když se spustí opona a na balkóně se objeví floutci 2D & Murdoc, je vidět, že ten večer si s platícíma mohli dělat, co chtěli. Ale nedělali, protože tam přišli kvůli něčemu úplně jinýmu. Must Buy!, pokud vám nevadí, že tu kromě projekcí není ani jeden jediný bonus, legrácka, prostě nic. Zvuk splňuje předepsaný standard - DTS, 5.1, Stereo.

P. S.: Mimochodem celá tahle legrace byla zaštítěná akcí Manchester International Festival, která se má naplno rozjet příští rok. Live performance kapely, která si hned svým prvním videoklipem získala neskutečné množství fanoušků, bylo jenom 1/3 předehrou.