Bez okolků přiznávám, že toho koncertu jsem se bál. Za poslední vystoupení Hudby Prahy jsem dlouho považoval to loňské říjnové v Akropoli (vyprovázející prvního z kmenových členů k nebeské bráně), podlehl jsem mediálním trendům, které vytvořily obraz o mrtvé skupině - a připadalo mi to logické. První reakce, kterou ve mně plakáty zvoucí na čtvrteční koncert do Akropole podnítily, byla velmi nedůvěřivá, nemohl jsem nepomyslet na čistě zištné a komerční cíle celé akce (zejména v kontextu dvou megakoncertů v Lucerně a ve Sportovní hale - ani na jeden jsem se neodvážil). Přesto bylo zřejmé, že zaváhám-li nyní, nemusel bych legendární Hudbu Praha vidět už nikdy. Tolik k očekávání.

Do Akropole jsem se málem neprotlačil, před domem stál téměř neprostupitený hlouček nadšenců bez lístku, kteří doufali, že uslyší alespoň částečně to, co se bude dole v (téměř týden vyprodaném) sále odehrávat. Samotný klub byl plný, narvaný, ne však víc než na jakýkoli jiný koncert Hudby Prahy před pěti, šesti lety, nebo kdy jsem je viděl naposled. Hned u baru jsem začal prozírat falešný obraz médií, s klidem tam s někým diskutoval a pokuřoval sám velký Michal Ambrož. Ano, ten mýtický a slavný halový zpěvák, kterého za pár minut čekalo vystoupení, se nekoncentroval v šatně, neprocházel poslední předkoncertní masáží či kosmetickým dolaďováním, choval se jak nějaký rocker začátečník. Fanynky musely být zklamané, neměly se kam dobývat. Člověk pomalu přestával myslet na to, co si myslel ještě před chvílí, začínal si připadat jako na exkurzi do ne tak dávných dob, kdy návštěvy bigbítových koncertů (kde si nikdo nic před nikým nemá potřebu dokazovat) patřily k obecným a přirozeným konvencím hudbychtivého publika. Koncentrace mániček byla i vyšší než bych čekal, na druhou stranu, kde je potkat spíš než na Hudbě Praze.

Samotný fakt, že Hudba Praha už několik let nekoncertuje pravidelně, ale jen velmi zřídka, měl (a asi má i obecně) na vystoupení pozitivní vliv. Neboť nutkavá potřeba vyjádřit se k životu, všem slastem a strastem k němu náležícím a vůbec ke všemu okolo v nich je zažraná do morku kostí a musejí-li tuto nutnost delší čas tlumit, je pak logické, že při první příležitosti tato přetlakovaná nádoba (s intenzitou úměrnou délce pauzy) zákonitě exploduje. Koneckonců, naléhavost jejich "poslání" je silná natolik, že i když jeden ze zásadních členů kapelu navždy opustil, nezabrzdila je v dalším konání – a Jan Ivan Wunsch jim to jistě nezazlívá, vždyť sám tento "Zákon o zachování energie" před lety sepsal. Navíc jeho absence v kapele je zřejmá jen z čistě fyzického hlediska, duch toho, co do kapely věnoval, se neztratil, možná až paradoxně s jeho smrtí přibral na síle a pravdivosti sdělení. Ano, mluvím o skladbách z pera J.I.W., při kterých mně s vědomím všech souvislostí běhal mráz po zádech. Ať to byly "Noci" (...za sebou divoký dny / před sebou nejistý příští ... prapodivný věci nosí v sobě každej z nás / někdy se to stává a protrhne se s nima hráz) z předposledního "Maelstromu", "Nech to tak" (.. von už to někdo spočítá), nebo fatální Můry (pod světlem kroužej / na konci léta můry / je jim to dáno / stejně tak jako nám shůry / když světlo zhasne / můry se ve tmě ztrácí / nemysli na to / každej má svojí práci) z (podle mého soudu) nejpovedenější desky "Hudba praha 1987" (oficiálně vyšla až 1991). Sečteno podtrženo, náboj, který z kapely vyzařoval, byl nadstandardní a vnitřní síla koncertu (alespoň pro mne) ještě o něco syrovější a drsnější než dříve.

Co jinak dodat, za necelé dvě hodiny produkce přehráli v sestavě: Michal Ambrož (zpěv, kytara), Vladimír a Bohumil Zatloukalovi (zpěv, kytary), Karel Malík a Vít Malinovský (saxofon, zpěv), Jamajka Koblicová, Daniela Starhonová s hostující Zdenou Pištěkovou (zpěv), Jiří Jelínek (baskytara, ano, ten plešatec s dlouhými vousy v kloboučku, co hrál s Echtama), Ludvík Eman Kandl (bicí) téměř vše - a přitom toho tolik vynechali... Z jednotlivých desek vybírali tu více ("HP 1987"), tu méně ("Maják"), poslední dvě studiovky ("Maelstrom" a "Divoký srdce") přehráli rovnoměrně. Jak už jsem naznačoval výše, byl to co do repertoáru úplně normální koncert Hudby Prahy, jakou jsme ji znali z dob pravidelného vystupování, s tím, že energie, elán a nasazení, s kterým tento večer vystoupili, bylo úžasné a většinu očekávání pokořující. A po třetím přídavku (unplugged vokální "Ukolébavka") nezbylo Ambrožovi než neodpalitelným divákům slíbit, že s koncertním vystupováním bude Hudba Praha pokračovat, do Vánoc se prý můžeme těšit na další koncert v Akropoli.

Hudba Praha, palác Akropolis, 22.6.2000