Když se řekne Bajofondo Tango Club, tipnou to lidi daleko spíš na nový klub latinskoamerických tanců někde v Žabovřeskách než na hudební uskupení. Čímž se míní, že hudba, kterou tohle uskupení produkuje, prošla ušima jen hrstky Čechů. No, a u Luciana Supervielleho, jednoho z otců bajofondismu, to asi nebude jinak. Což přirozeně (jako obvykle) neznamená, že jeho deska pojmenovaná dle jeho příjmení (i když úplně přesně to je "Bajofondo Tango Club presents Supervielle") nestojí ani za recku na musicserveru. A to i přesto, že do přicházejícího léta (obvyklé tři dny jara už má Česko za sebou) se náladou moc nehodí a nepřináší ani nic moc objevného.

Luciano Supervielle představuje typ umělce-neposedy: Narodil se ve Francii, dlouhá léta žil v Mexiku, terazky pendluje mezi Francií, Španělskem a Uruguayí. A úplně stejně multikulti je jeho hudba. Naprostá konzistentní fúze world music a elektroniky. Kdo chce detaily, tak je tam třeba (i když náznakově) to tango, hrst dalších latinskoamerických stylů, na jejichž rozlišování a popisování je tady jiný Dorůžka, no a pak lounge, house a hip hop. Ještě málo? Dobrá: piáno, smyčce, klarinet, španělka, kontrabas, živí vokalisti, samply moderování fotbalového matche i samply jiné, elektronické bicí, scratche a další zvuky z poče.

A emo, čili pocity? Taková náročnější hudba do čajovny. Kdo by čekal, že z prosluněné Latinské Ameriky vzejde vždycky jen prosluněná a optimistická muzika, zklamal by se. Tohle nejsou De-Phazz (jasně, nejsme v Německu). "Supervielle" ale zase ani není žádná depka. Spíš lehce skličující potemnělá vášeň. Jednoduše chytit mezi zuby rudou růži z jedniček a nul. Podobnou náladu navozují třeba Thievery Corporation, s vokály podobně pracuje třeba Kid Loco, na podobné vlně se veze třeba Gotan Project a podobně eklektická je třeba Jazzanova, podobně skličující soundtrack k "Moulin Rouge". Luciano Supervielle je někde mezi tím vším. Z patnácti kousků na jeho desce snad nejvíc dostává temná houseovka "Perfume" (náladou připomíná snad jediný hit Rui da Silva "Touch Me") a naléhavě posmutnělá "Pulso (1000 mares)".

Jediným negativním pocitem je pocit lehké nudy. Vyplývá ani ne tak z délky desky, jako spíš z přesycenosti nápady. Patnáct položek, i když mnohdy jsou to třeba jen dvouminutovky (Supervielle ví, kdy nápad rozvinout a kdy nechat jen náznaky), je v kombinaci s náladou, kterou navozují přece jen možná dost. Pak nezbývá než určit, bez kterých skladeb mohlo být album svižnější ("Ese Cielo Azul", "Forma"). A možná i objevnější. Ne, Luciano Supervielle nepřináší nic, co by člověk už někde neslyšel, ale díky propracovaným aranžím, skvělému zvuku a schopnosti pracovat s náladou nelze označit jeho desku jinak než za kvalitu.