A konečně jsme v naší dvoudílné inscenaci (na seriál je to přeci jen málo, že ano - první část zde) u toho, co fanoušky muziky zajímá nejvíce, tj. jak naše oblíbené koncertní či klipové DVD hraje nebo nehraje a proč je tomu tak. Vývoj jde neustále kupředu, ale často se u techniky, která je používaná v domácnostech, vždy na nějakou dobu výrobci shodnou na nejběžnějších řešeních, která jsou pak jakýmsi standardem. Nejinak je tomu u zvukových formátů používaných u DVD, kde se s převahou převelikou využívají čtyři: LPCM Stereo, DD 2.0, DD 5.1 a DTS. Pojďme se podívat na každý zvlášť.

Řekni, jak ti duní repráky?

LPCM Stereo

Jedná se o lineární nekomprimovaný stereo záznam (Linear Pulse Code Modulation), který se používá pro záznam zvuku i na CD. Jeho velkou výhodou je, že nedochází ke ztrátám kvality zvuku při komprimaci, nebo-li stlačení na menší objem dat, nevýhodou pak logicky velká datová náročnost. Pro konkrétní představu třeba takový koncert Destiny's Child z Atlanty obsahuje LPCM stereo zvuk, který na disku zabírá 1,250 gigabytů, kdežto prostorový, ale komprimovaný (i když šestikanálový) DD 5.1 jen 365 megabytů. Zkrátka a dobře: máte-li na DVD zvuk v LPCM stereo, můžete se naň těšit v té podobě, v jaké byl nahrán, nepostižený negativně následným digitálním zmačkáním. Což samozřejmě neznamená, že musí znít dobře, ale pokud ne, chyba nastala nejspíš už při jeho pořízení. Jeho jedinou opravdovou vadou je, že pokud máte celé tzv. domácí kino o (nejčastěji) šesti bednách, hraje vám pouze pravá a levá přední. Avšak jsou-li těmito dvěma předními reproduktory poctivé vícepásmové sloupy dosahující vzrůstu menšího puberťáka, navíc třeba s nezávisle zavěšenými basovými repráky, máte se vy i vaši sousedi nač těšit.

Dolby Digital 2.0

Druhý stereo formát se od svého předchůdce liší pouze tím, že je digitálně zkomprimován, tudíž na disku zabírá podstatně méně místa. Číslice 2.0 pochopitelně označují počet kanálů, kterými záznam disponuje, opět tedy hrají pouze dva přední reproduktory soustavy.

Dolby Digital 5.1

Tento formát od firmy, kterou založil starý pan Ray Dolby, využívá kodek AC-3 a je schopen reprodukovat záznam až pro šest zvukových kanálů současně. Pětka značí pět základních reprobeden, tedy přední kanál pravý, levý a středový a dále zadní pravý a levý, zvané občas též ruchové nebo efektové. Touto sestavou je dosaženo prostorového efektu, takže divák a posluchač se ocitá jakoby uprostřed děje. Ve filmech, co se děje za kamerou, slyšíte skutečně za sebou, co se děje vpravo, slyšíte vpravo. U hudebních DVD, která obsahují prostorový zvukový formát nikoliv jen podle nápisu v menu disku, většinou ze zadních reproduktorů zní například potlesk, zpěv a výkřiky návštěvníků koncertu, takže vzniká pocit, že je divák jeho přímým účastníkem. V lepších případech opravdu špičkově provedených DVD zní například různé nástroje z různých stran, zpěv zepředu a sbory zezadu, či třeba při sóle na bicí krouží bubnování kolem celé místnosti. Meze prakticky neexistují, záleží pouze na nápaditosti tvůrců, na jejich ochotě k mravenčí práci, finančních možnostech a samozřejmě také na technické kvalitě původního záznamu včetně toho, zda je pořízen rovnou ve více kanálech či nikoliv. Jednička za pětkou pak znamená šestý kanál označovaný LFE (Low Frequency Effects) pro nejhlubší basové tóny (od hranice slyšitelnosti kolem 20 Hz po plus mínus 150 Hz), které přehrává speciální reproduktor nazývaný subwoofer. Tento basový reproduktor může být umístěn kdekoliv v místnosti, neboť takto nízké frekvence se šíří, aniž by bylo lidské ucho schopno zaznamenat odkud, a může být buď aktivní s vlastním zesilovačem, nebo pasivní.

DTS

Konkurenční formát firmy DTS pracuje na podobném principu jako jeho šestikanálový konkurent od Dolby, jen využívá jiného kodeku, konkrétně Coherent Acoustics, který pracuje s o něco menším kompresním faktorem. Důsledky jsou dva. Jednak záznam obsahuje větší množství detailů, takže výsledek působí plnějším a plastičtějším dojmem než u DD 5.1, druhak ovšem pochopitelně zabírá na disku více místa. Navíc protože hoši od Dolbyů byli první, neumí dnes každý přístroj k přehrávání DVD systém DTS dekódovat. Z těchto důvodů se používá u hudebních a filmových titulů, u kterých tvůrci chtějí dosáhnout maximální možné kvality prostorového zvuku, ale vždy se na disku nachází v doprovodu DD 5.1 (zcela výjimečně jen DD 2.0), aby bylo možno zvuk přehrát na všech přístrojích.

Z výše uvedeného vyplývá, že pokud vám nesejde na prostorových zvukových hrátkách, postačí vám k přehrávání DVD dva základní reproduktory stejně, jako tomu bylo dosud u CD. LPCM stereo či DD 2.0 najdete na každém disku a o nic nebudete ochuzeni. Respektive si budete myslet, že nejste o nic ochuzeni až do okamžiku, než se u někoho, kdo má po místnosti rozmístěných beden šest, dostanete třeba doprostřed bitvy o Helmův žleb ve dvojce Pána prstenů nebo dokud se nebudete krčit před blížícím se tankem spolu s vojínem Ryanem. Na obě zmíněné věci, to jest prostorové ruchové efekty filmů, vám však bohatě postačí tzv. systém domácího kina vše v jednom, tedy krabička s přehrávačem a dekóderem jednotlivých zvukových formátů (nezapomeňte se podívat, zda umí DTS), pětice malých beden do rohů místnosti a k televizi a subwoofer aktivní jen tehdy, chcete-li bomby nechat vybuchovat i u sousedů pod vámi. Pokud je ovšem vaší touhou ocitnout se na koncertě Davida Gilmoura, Petera Gabriela či Faithless, neřku-li vychutnat každičký ze všech stran se valící detail zvukových hračičkářů, jako je třeba Jean Michel Jarre, nelze jinak než složit domácí kino (nebo možná spíš domácí koncertní halu?) z jednotlivých komponentů. Pak vám sice postačí přehrávač bez dekodéru, ale jen proto, že tento bude v samostatném zařízení zvaném receiver společně s výkonným zesilovačem. Pak už jen vyřešit dilema, zda zakoupit kvalitní dvou, tří či ještě více pásmové bedny, aby vám ty výšky a středy křišťálově zněly, a při pohledu na pěticifernou částku za repro se snažit ušetřit na subwooferu, nebo dát přednost mohutnému superdunidlu s vlastním zesilovačem a slyšet místo činelů plechovky od kompotu. Třetí variantou je nechat si v obchodě pustit reproduktorovou soustavu s dobrými středovýškovými bednami a zároveň kvalitním aktivním subwooferem, slastně se usmát, odevzdaně pokrčit rameny, vzít si úvěr a pak si chrochtat blahem, jaký skvělý zvuk zase někdo na tom svém DVD namíchal (nebo nadávat, jak ho odflákl, ale to je zase jiná pohádka).

Nu a to je, přátelé, vše. Kdo se u článku nudil, poněvadž to všechno už dávno zná, ten si za to může sám, jelikož byl v úvodu varován, že zde půjde o naprosté základy. Já ale hlavně doufám, že alespoň někteří nalezli pár informací na úvod své objevitelské, dobrodružné a velmi zajímavé cesty za poznáním světa DVD. Přeji dobrou zábavu!