Vesnické tanečky a drsný kožený kabát

06.04.2006 05:00 - Petra Hubáčková | foto: facebook interpreta

Pro milovníky jemných, ale svérázných rytmů okořeněných delikátním riffem Ritchieho Blackmorea je tu skvělá deska "Village Lanterne". Dlouho očekávané album se po dvoudiskové DVD kolekci přiřítilo a svou nakažlivou líbivostí zanechá nejednomu posluchači úsměv na tváři.
7/10

Blackmore's Night - The Village Lanterne

Skladby: 25 Years, Village Lanterne, I Guess It Doesn't Matter, The Messenger, World Of Stone, Fearie Queen, St. Teresa, Village Dance, Mond Tanz / Child In Time, Streets Of London, Just Call My Name, Olde Mill Inn, Windmills, Street Of Dreams
Celkový čas: 60:54
Vydavatel: Warner Music
Máte rádi pohádky? Ale jistě ne ty pro malé děti o zlobivém Jendovi a vyhladovělé ježibabě. Pohádky, nebo spíše příběhy s pohádkovým dějem, ty mohou mít rádi i dospělí. Blackmore's Night jednu takovou přinášejí v podobě svého nového alba "The Village Lanterne". Milounký obal desky s lucernou v popředí a vzadu se zlatě osvětlenými domky tajemně napovídá o celém konceptu nahrávky. Celých čtrnáct skladeb provede posluchače všemi zákoutími oné vesničky. Už v první "25 Years" zní v úvodu místo bicích poklus hnědých hřebců. Kytara cinká jako ostruhy kočího, které zazvoní, když z koně seskočí na zem. Zpěvaččin hlásek pěje ve vyšších polohách a celkově zní nadpozemsky lehce.

O celé "Village Lanterne" je hned další kousek. Křišťálově čistý zvuk šestistrunky doplňuje enyovský rytmus a hned nastupuje vokalistka. Ačkoliv jde o pěkné motivy, již teď při druhé skladbě si posluchač říká: Kdy se to rozjede? Těch pompézních instrumentálních výbuchů už bylo dost... Celý ten klid kypící z každého kousku je totiž potřeba rozetnout. A ono to přijde, "I Guess It Doesn't Matter" je přesně taková, jak je potřeba. Laškovně temperamentní s hladkou kytarou a melodickým hláskem a posluchač je jaksepatří zvědavý, jestli to tak pošlape i dál, protože to stále není maximum, co ze sebe hráči dokážou vydat. Pořád jsou tam cítit nějaké rezervy. Ale co to? Následující "The Messenger" opět začíná pomaličku s kytarkou v úvodu. I přesto posluchač nechá desku hrát, protože ten valčíkový rytmus je tak příjemně vlezlý... Sem tam zažbluňkají kastaněty a Ritchieho rychlé prstíky neuvěřitelně lehce klouzají po strunách.

Nic zvláštního se neděje až do osmé skladby, kdy se to konečně rozjede. "Village Dance" vzbudí pozornost svým dechberoucím motivem i těmi nejvýraznějšími prostředky, kterými duo Ritchie a Candice vynikají - kytarou a vokálem. Ty jdou ruku v ruce a doplněné o hravé bicmanovy projevy vytvářejí perfektní prostor pro další "Mond Tanze / Child In Time". Když jsem tento název uviděla prvně, zaujal mě snad ze všech nejvíc; hlavně kvůli zvědavosti, jak chce pan Blackmore propojit hopsavé rytmy s hymnou dvacátého století. No a úplně normálně. Jednoduchá melodická linka přejde po pár minutách v intro "Child In Time". Tímto kouskem pan skladatel dokázal, že patří mezi lišky nejmazanější. Někteří mohou toto gesto chápat jako něco trapného, jiní se úsmějí a pokývají hlavou. Když už nic, je alespoň zajímavé poslechnout si ne zpěváka, ale křehkou zpěvačku. Zní to zajímavě a po čertech zvláštně, ale rozhodně nejde o něco hrozného, naopak - skladba dostane dalšího nevídaného rozměru.

"Just Call My Name", tak zní název dalšího vášnivějšího kousku, který na albu je. Poněvadž se pomalu blížíme ke konci alba, dají se očekávat nějaké vypalovačky. Jenže ono je tomu zas jinak. Spíš než ke kombu se podíváme do staré vesnické hospody, kde nikoho netlačí čas a všichni klidně sedí nad svým korbelem piva. Třináctá "Windmills" povídá o stínech a démonech, kteří jsou všude kolem nás. Venku se totiž setmělo a teplá letní noc s oblohou posetou hvězdami nutí k melancholickým myšlenkám. Už jsme se dostali k poslední "Street Of Dreams". Ta mi přijde neuvěřitelně kosmopolitní, pěkně zapadá do kontextu alba a mohla by znít i v rádiu a nikdo by se nezlobil.

Suma sumárum je to pestré album plné chytlavých motivů. Ale jak to mám ksakru hodnotit? Je několik možností, jak se na desku podívat. Vzhledem k tomu, co Blackmore's Night tvořili dřív, je to nesmírně vyměklý materiál, taková pohádka na dobrou noc před spinkáním. Když se na to mrknem ničím neovlivněným okem, přijde to jako skvělá věc. Na jednu stranu člověk ví, jak se posunuli, ale na druhou musí uznat, že je to dobře udělaná deska. Tak co teď s tím... Sedmička, to je to správné číslo.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY