Madonně to holt zas jednou vyšlo. Zatímco minulé album "American Life" se zařadilo k nejméně komerčně úspěšným položkám v její diskografii, album "Confessions On A Dancefloor" ji opět vyhouplo do sedla. Po megahitu "Hung Up" vsadila pro druhý singl na skladbu "Sorry". Bodejť by ne, když je to taková prda! Po světě samozřejmě vyšlo několik různých verzí, k nám na recenzi se dostala jedna z nejobsáhlejších, na níž najdete hned šest tracků - pět remixů "Sorry" a jeden remix albové nahrávky "Let It Will Be". Neboli singl, za nějž už fanouškům stojí za to vydat peníze.

Albová verze skladby zůstala pevně zakotvena na desce, do éteru byla vyslán zkrácený edit, jenž singl otevírá. Pak následuje čtyřka remixů, a ač jsem k nim již několik let více než skeptický, musím uznat, že u "Sorry" se většinou povedly a půlhodina poslouchání odlišných verzí téže skladby není žádná nuda. Pravdou je, že se nejedná o žádné zrovna objevné nahrávky, ale u písničky, která vychází z osmdesátkového disca, to ani nevadí.

Většina remixérů nesáhla do tvaru písničky, a tak je zachován zpěv Madonny povětšinou netknutý, Pet Sop Boys dokonce do své verze přidali backvokály a nové zpívané pasáže Neila Tennanta. V klubech i komerčních diskotékách by asi nejlépe mohl fungovat remix Paula Oakenfolda, který má traceovou náladu. Nejslabší, protože neotravnější je verze Green Velvet, jenž je postavena na dvou protivných samplech, které se celou dobu stále točí dokola. Remix "Let It Will Be" je pak plný roztodivných zvuků, které se vzájemně bijou, ale jako takový by se asi mohl líbit Karlovi Veselému, protože je to třeba na mé uši už docela maso.

Když už si koupit "Sorry" na singlu, tak na tomhle. Jen té růžové a rezavé na obale je už trošku moc.