Období největší zmatenosti duše, kdy všechno, co je, co se odehrává, není vůbec podle představ. V učebnicích uváděno pod pojmem dospívání, ale mezi lidma se tomu řiká úplně jinak a rozhodně ne tak poeticky. Rodiče pracujou, dělaj' všechno proto, aby ses měl dobře, ale ve finále na to nejdůležitější nemaj' čas. Dovolená v zahraničí dvakrát za rok to nezlomí. Pohledy dívčích/klučičích očí míjej' cíl takovym způsobem, že by se dalo mluvit o mílích, a to i přesto, že je od pohledu do tvý občanky jasný, že už aspoň půl roku víš, že to, co máš mezi nohama, neslouží jenom k vylučování moči. Chlast, drogy, někam se zašít - pokusy o únik z reality, jakou nechceš, jsou různý. Nezávislost už od prvního kníru dalo by se říct. Třeba to měl Molko podobně, třeba úplně jinak. V roce 1996 začal distribuovat svoji terapii skrz takovýho malýho kluka v červenym svetru, co si dost divně mačkal obličej. Působil roztomile, ale v jádru to byl kus černoty. Dealoval materiál až po okraj nacpanej špinavejma kytarama, textama, co hladily jako Stihl, a s podivnym sexuálnim oparem. Brian tenkrát vypadal jako holčička a psal texty se 100% pure výpovědní hodnotou, který teď teda jako nebere, což teda jako může, ale je jasný, jak to je. Když se pak bi-homo-hetero trio posadilo ke stolu dvěma slečnama, pověsilo do vzduchu moudro všech rozervanců, co na ně jejich tajný lásky serou.

Na černym trhu bylo hezky, ale když se vyspíš s duchem, dá to tvýmu životu trochu jinej náboj. Hlavně pokud ti o tom vypráví někdo jako Brian Molko. Charisma na rozdávání, s dlouhýma vlasama neřízená střela, co se při rozhovoru snaží přesvědčit novináře, že kdyby tu nebyl s diktafonem, už si to dávají. V několika videoklipech dostává nejzarytější heterosexuály do pozice, kdy jsou značně nervózní, zda jejich obdivování Brianových lesklých rtů a pronikavých očí nepůsobí nápadně, načež pak doma sedí na posteli a řeší. Řeší se. Jeho hlas evokuje nějakou jemnou pětadvacetiletou slečnu. Jeho hlas jsou Placebo. A to je fakt.

Jestliže na první desce měli struny zaneřáděný, teď je producent z Francie - žijící v UK - s východním feelingem ve jméně Dimitri Tikovoï donutil pořádně pročistit. Ostrost kytar rozechvěje třmínek, kladívko a kovadlinku takovym způsobem, že hrozí okamžitá závislost na přísunu takhle modifikovanejch zvukovejch vln. Zařezává se to, ale nebolí. Rock'n'roll umíme, dokázali už v několika skladbách, ale jejich síla není tam, kde kotel skáče dva metry do vzduchu a potom se dožaduje aspoň pěti PET lahví s vodou. Ta je tam, kdy všichni víc než změť zvuků vnímaj' Molkovy výpovědi - třeba za doprovodu klavíru. Všichni jsou ticho, protože se tam všichni viděj'. A ten bastard to ví. Když tu naservíruje "Follow The Cops Back Home", "Pierrot The Clown" nebo "In The Cold Light Of The Morning", melancholická část já veškerého posluchačstva pohltí zbytek každé duše. Nezazlívám mu to a nepovažuju to za vypočítavost, jenom mi vadí, že mě tak zná.

Chtěl bych být sladkým princem, ale většinou je to tak, že jsem to já, kdo se připlazí, aby pak vysvětloval "because i want you." Nebo to tak není a tahle hudba mi to vštěpuje. A můj vnitřek rozštěpuje. Nemůžeš utýct, protože útěk není řešení a neschováš se tím, musíš se tomu postavit čelem. Každý by si měl Placebo obdobím projít - nejlíp tak mezi šestnácti až dvaadvaceti - protože je to opravdu ta nejlepší terapie k přežití toho krizovýho období. Nejlepší příloha k "Meds" je procházka stmívajícim se průmyslovym městem (nebo průmyslovou čtvrtí), když obchody zavíraj', spokojený lidi už jsou doma a sněží. Pořádný velký vločky. Je to jejich nejlepší deska, ale nechytne hned. Při posledních tónech "Song To Say Goodbye" člověku dochází, jak to asi bude dál. Jestli jsem to správně pochopil...