Romská mašina Gulo čar s novou deskou "Gipsy Goes To Hollywood" zdolala dalších pár významných milníků - nahrála ji v produkci významného amerického muzikanta Douga Wimbishe a vydává ji u velkého vydavatelství. Hlavně ale nestagnuje ani muzikantsky - stala se dynamičtější a hlavně pro poslech mnohem náročnější záležitostí.
"I feel good, you feel good, gipsy goes to Hollywood," rozléhá se písní "Tam to frčí" druhé desky
"Baro drom" romské vichřice
Gulo čar. Od chvíle, kdy z pultů prodejen začaly mizet první kusy tohoto skvělého počinu, ušel rodinný podnik z brněnského Bronxu pěkný kus cesty, lemované například Andělem 2003 v kategorii world music či koncertováním před slavnými
Gipsy Kings a
legendárním Jamesem Brownem. Dostal se do povědomí širší veřejnosti a nakonec se dočkal i nabídky velkého vydavatelství, u něhož by před pěti roky nejspíš prosil marně. A jestli se za těch pár let v něčem změnil, rozhodně ne ve svém nadšení zámořskými končinami. Výrok o Hollywoodu vetknul přímo do názvu nové desky, a na té vzdává hold Steviemu Wonderovi a Milesi Davisovi (a, ano, také Batmanovi), do dvou písní navíc zlákal MCho Ni z Bronxu newyorského a hlavně, produkci si vyžádal u Douga Wimbishe, krom jiného člena
Living Colour, Headfake nebo Jungle Funk a pravé ruky
Rolling Stones,
Annie Lennox, Seala,
Joea Satrianiho či
Madonny. Nemluvě o tom, že také samotná hudba se zde tváří... americky.
Od romského publika si prý
Gulo čar za svoji pozvolnou hudební emigraci do zámoří vyslechli mnohé. Popravdě řečeno, není se čemu divit. Jejich mix funku, jazzu, rocku a popu je tradiční cikánské muzice postavené na španělkách či cimbálech dalek zhruba tolik jako hollywoodský kopec brněnskému Špilasu. A přece se nedá říct, že by se pánové a dáma svojí produkcí, v rámci svého etnika jistě exotickou, zpronevěřili kořenům. Nejenže totiž zpívají v romštině, ale hlavně o Romech. Hovoří za ty z nich, kteří se od problémových jedinců svojí rasy distancují stejně jako slušní
gadžové ("So te kerel"), tlumočí jejich přání pozitivní
barvosleposti, přání svého přijetí do společnosti ("Džas dureder", "Manuša"); přitom vystupovat jako mluvčí jakékoli komunity není jejich ambicí - o čem zpívají, se vždy v prvé řadě týká především jich samotných, ať už jde o lásku k bohu, k muzice či rodině nebo o protest proti válce v "O dživipen jon nadikhen", kde kombinace slov, strašidelné atmosféry a naříkavého zpěvu Ireny Horváthové takřka vhání slzy do očí. Z hlediska formy sice texty nemají kdovíjakou hodnotu, komu z romštiny neznalých to ale vadí? Zní to přece dobře.
"Na spolupráci jsem se těšil a myslím, že uděláme společně světové album," řekl Wimbish novinářům během nahrávání s
Gulo čar a mnoho se nemýlil. Zvukově deska rozhodně netrpí, aranže jsou vpravdě vyšperkované, muzikantská vyzrálost kapely je nepopiratelná a tak dál. Přesto s ní může mít posluchač problém, na první poslech mylně přisouzený nevýraznosti některých písní, potažmo jejich vzájemné splývavosti. CD "Gipsy Goes To Hollywood" totiž vyžaduje nejen pozorný přístup a delší sbližování, vyplývající z jeho náročnosti, ale také přijetí faktu, že veskrze silně tanečně zaměřené album není zrovna ideálním pro líné převalování na kanapi - jestliže dosud platilo, že repertoár
Gulo čar je hlavně repertoárem koncertním, obsah nové desky toto tvrzení dává do silného kroužku, ještě silněji je podtrhuje a přidává k němu nejméně tři vykřičníky. Není vyloženě hitový, má však svoje silné kouzlo.