Historie, jak známo, se ráda opakuje. James Blunt totiž vyjíždí do boje za svoje album "Back To Bedlam" s novou zbraní - živým DVD s názvem "Chasing Time: The Bedlam Sessions", ke kterému šibalsky zabalil i koncertní CD. Co na něm však může být jiného než na studiové nahrávce? Věřím, že prostý fakt toho, že se jedná o stejný písničkový materiál mnohým stačí, aby Blunt i se svým živákem skončil jako výplod odpadního a zvrhlého marketingového snažení hluboko v zapomnění, ale já bych tak nespěchal. Kromě toho, že naživo mohou skladby dostat zajímavý nádech, nemám pocit, že DVD by se mělo vydávat až po pěti deskách a společenském uznání jako best of.

Připomněl bych jen krátce, co soudím o albu "Back To Bedlam", abychom si vyjasnili, o jakém hudebním materiálu vlastně mluvíme. V loňském roce to byla jedna z mála desek (konkrétně ze dvou, a to jsem jich, myslím, slyšel docela dost), kterou jsem mohl pouštět odpředu, odzadu, zleva i zprava a přesto mě všechny písně chytily a nemůžu dodnes najít jediný slabší kousek na celém albu. Skoro bych řekl, že Bluntův debut je učebnicí písničkářského popu a vyslovuji zbožné přání: Kéž by takhle vypadalo aspoň pět desek v roce.

Ovšem to teď není v meritu věci, neboť tuším, že každý už nějaký názor na Bluntovu muziku má. Teď je mnohem důležitější, co nabízí tento charismatický Brit na svém novém nosiči (respektive dvou). To nejlepší si necháme na konec a začneme přibaleným bonusovým cédéčkem, na němž najdete záznam koncertu v Irsku, kde James pochopitelně odehrál celé své první album. Jenom to by se ale asi setkalo s nepochopením, takže navíc přidal alespoň zdařilou "Sugar Coated", která už vyšla jako pomyslná B-strana na jednom ze singlů. Koncert ještě opepřil písničkou "Where Is My Mind?" od Pixies, pochopitelně v komornější úpravě, a posledním coverem "Fall At Your Feet", který se už rovněž objevil na singlu, ale původně je z dílny Crowded House. Když už jsem mluvil o té komornosti, to je klíčové slovo pro celé CD. Záznam je totiž pořízen z velmi skromných aranží, často jen s kytarou či klávesami, i když třeba taková "So Long, Jimmy" se jinak než v plném obsazení asi hrát nedá. Každopádně takhle si Blunta představuji - jako ideální artikl do skvělého klubu o rozměrech půlky obývacího pokoje. Nádherně skromné, a přesto silné vystoupení.

Hlavní část tohoto packu, DVD, je pak samozřejmě o poznání bohatší. Obsahuje hlavně to, proč vůbec onen nosič vychází, tedy záznam koncertu pro BBC, který James odehrál s celou kapelou, vokály a smyčcovým orchestrem. Osobně si vůbec nepotrpím na technicistické připomínky ohledně zvuku a obrazu - pokud mě neruší, shledávám je jednoduše dobrými. Tedy jen pro formu, máte na výběr zvuk stereo, či 5.1, který samozřejmě volí každý, kdo může, a určitě nebude zklamán, v BBC to prostě umí. Také obraz je skvělý, i když ve formátu NTSC, který je přece jen vizuálně (a zejména pokud máte DVD připojeno ke starší televizi), trochu odlišný, ale jde jen o zvyk. Za zmínku stojí i studio, ve kterém se hrálo a nahrávalo a v němž si architekti BBC vyhráli s krásnou kulisou.

Opět uslyšíte celé album "Back To Bedlam", jen v jiném pořadí a trochu hlasitěji. A tady si v žádném případě neodpustím, ať už bylo vše řečeno kolikrát chtělo, upozornit na píseň "Goodbye My Lover", při níž svůj zpěv Blunt doprovází jen klavírem. Jakkoliv totiž můžete podle textu soudit, že je to stupidní lovesong, právě při koncertě vidíte, že za tím něco přece jen je. A není toho málo, až běhá mráz po zádech.

Tenhle velký pocit se Bluntovi povedlo na DVD dostat ještě jednou, ale abychom zjistili, kam a jak, opustíme záznam kocertu s tím konstatováním, že je jednoduše skvělý stejně jako studiová deska. Podíváme se tedy na bonusy, kde se to všechno láme. Nejen že Blunt zkompletoval svoji videografii a nabízí pět klipů ("High" totiž můžete zhlédnout i v původní, podle mě daleko lepší verzi), ale ke každému klipu přihodil i krátký making of, kde se většinou dozvíte (Making Of "Wisemen", "You're Beautiful" a původní "High"), ale občas i nedozvíte (dva zbylé klipy, "Goodbye My Lover" a nový "High") něco zajímavého. To ale není vše, neboť můžeme (kromě tradičně těžkopádné fotogalerie) ještě zhlédnout krátký dokument "Being Blunt" (jaké to asi je?) a videointerview s kým jiným než s Jamesem Bluntem. A tu přichází druhý mrazivý okamžik, když do podkresu posmutnělé "No Bravery" vidíte záběry, které Blunt natočil na svou videokameru v průběhu války v Kosovu. V tom momentě jsem si řekl, že tohohle kluka asi neudělal marketing manager od Lindy Perry.

On to má jednoduše v sobě. Sebelepší marketing totiž neudělá zázrak z ničeho. Může jedině z kvality udělat všeobecně oblíbenou kvalitu. To je i případ Jamese Blunta. Ale povězme si upřímně, když někdo po prvním albu vydá DVD, které je našlapané až po okraj a ještě víc skvělými písničkami a zajímavým materiálem, a k tomu vám ještě přibalí CD, abyste si mohli tuhle skvělou muziku vychutnat i v tramvaji, pak věřím tomu, že dřív nebo později by se stejně musel prosadit na vrchol, byla to tedy jen otázka času. A to je dobře.