Musím rovnou říct, že nesdílím nadšení řady mladších či snad trendovějších kolegů, kteří si po večerech klekají k posteli a oddaně se modlí k plakátu Domino Recording na zdi. Takoví ti čeští NME hošani. Jsem velmi skeptický k celé britské kytarové mánii; muziku to nespasí a že by Češi byli kvůli absenci vlastních Franz Ferdinand kulturními neandrtálci, slepou vývojovou větví, to je stejná hloupost, jako když Pavel Němec tvrdí, že US-DEU je úspěšná politická strana a on charismatický vůdce. Ale tihle Test Icicles, to je jiná kapitola. Zapomeňte na kouzelné počáteční THE, vyhoďte z hlavy Kapranose a Dohertyho, spíše se poohlédněte po Mars Volta, ještě lépe po At The Drive-In, Skunk Anansie, pradávném hardrocku a po troše toho e-clashe.

Deska začíná dekadentní jízdou "Your Biggest Mistake", v níž je zpropadeně těžké určit, zda je zpěvák chlap, nebo ženská. Řičí tam, hlavně tedy v refrénu, jakoby přes vokodér, ale spíš to bude jeho hlas, tak trochu ochraptělý, možná mladistvě vychlastaný. Každopádně Test Icicles hned na úvod udělají posluchači drobnou exkurzi tím, co od nich lze v následujících minutách očekávat: výbušnou atmosféru, potrhlý, lehce archaický vokál, zdrcující souhru kytar a elektroniky, nevšední agresivitu míšenou s britskou nadsázkou. Po prvních několik přehráních budete dumat, zda tam jsou melodie, anebo jestli na vás skupina neútočí spíše aranžérskou přeplácaností, která by zakrývala nedostatek skladatelských buněk. Pravda ovšem je, že Test Icicles písničky psát umějí, ale navíc je šatí do praskající (rozuměj zvukově) zběsilosti.

Vrcholem jakési experimentálnosti, s níž kapela pracuje, může být pecka "Catch It!", v níž se prolíná vliv The Prodigy s Nine Inch Nails a ortodoxním punkem. Nasnadě je otázka, zda ona přeplácanost není nakonec kontraproduktivní, jestli oni toho hoši nenamlátili na cédéčko tolik, že by se v tom člověk sice rochnil, ale nic si z toho neodnesl. Inu, může se to stát, zvláště ke konci desky se najde prostor pro nudu, jakousi vyčerpanost. Jenže vedle suverénní maniakálnosti jako "Pull The Lever" leží klasické hitovky a la seventies "Maintain The Focus", které nepochybně chytnou u srdce i milovníky o poznání konvenčnějších Franz Ferdinand.

"Ježiži, co ti to tu zase hraje? To je divný!" Povzdechla si přítelkyně, když jsem dotloukal poslední řádky téhle recenze. Její strohý komentář vcelku věrně vystihuje charakter desky "For Screening Purposes Only". Je to album zvláštní, producentsky vypiplané, aranžérsky nezvykle bohaté, clashové, nápadité, neurvalé. Ano, třináct skladeb, které na něm najdete, je možná až příliš, jenže za tu celkovou úchylárnu to zkrátka stojí. Není to muzika pro konzervativního posluchače, není to muzika pro netrpělivého posluchače, je třeba jí dát svůj čas, ale pak v těchhle rampouších najdete nejednu libůstku.