Pokud se hlouběji zajímáte o hip hop a víte, o co jde, pak vám stačí jediná věta. "Exodus" je album, které vybírá ty největší hity od Ja Rulea. Věřím, že touto větou jsem právě přišel o několik desítek čtenářů, kteří už mají jasno a nepotřebují číst dál. Jestli ale právě vy přesto pokračujete po těchto řádcích, a tedy možná posloucháte hip hop, jen když vás něco opravdu zaujme (a přiznávám, že sám patřím do této kategorie), nevadí. Rád vše osvětlím, protože vězte, že "Exodus" je albem vskutku reprezentativním a když si ho pozorně poslechnete, nezaváháte ani na minutku v tom, kam Jeffreyho Atkinse aka Ja Rulea zařadit.

Vezmu to zkrátka, neboť spoustu toho napsal už kolega Veselý ve své recenzi na Ja Ruleovo album "The Last Temptation". Ne že bych pouze přejímal jeho názory, ale ať už máte k hudbě či k Ja Ruleovi jakýkoliv vztah, Karl má prostě pravdu. Ono totiž když někdo udělá Murder Remix "Ain't It Funny" s hlavní devizou - zpěvem J-Lo v refrénu - tak to více než zavání pořádnou levotou. A tak je to na celém albu. Přestože Ja Rule ve slokách hází niggaz i motherf*ckaz jednoho za druhým, jako by se nechumelilo, refrén je vždycky mlácením r'n'b slámy. Co jiného můžete čekat, když až na pár světlých výjimek je většina písní plně v režii Ashanti, R Kellyho, nebo jiného zpěváka, který za Ja Rulea oddře popovou melodii, zatímco on sbírá síly na další gangsta flow do sloky?

Samozřejmě je tu i oněch zmiňovaných několik výjimek. Třeba "Holla, Holla" či "Clap Back" bych Ja Ruleovi bez problémů věřil. Navíc jako kovaný popař nemám vůbec problém ani s tím, co jsem mu v předchozím odstavci vytýkal, tedy s popovým zaprodáním se. I když věřím, že jako hiphopper bych mu to možná měl za zlé, s přihlédnutím k jeho drsné image dokonce zcela jistě. Ale pro běžného posluchače je třeba "New York", stejně jako "Mesmerize", "Thug Lovin'" nebo zbrusu nová "Wonderful", příjemnou r'n'b-hiphopovou písničkou, navíc okořeněnou Ja Ruleovým specifickým a velmi zajímavým chraplavým hlasem. Ovšem voila - další nepříjemnost: Všechny písně na albu jsou vystavěny jedna jako druhá, tedy rapová sloka, popový refrén a takhle pořád dokola, klasické A B A B schéma. To opravdu nesvědčí o nápaditosti ani Ja Rulea, ani Irva Gottiho, dvorního to spoluproducenta většiny skladeb. Skoro bych řekl, že tohle je (při délce desky silně převyšující jednu hodinu) ještě horší než zjevný rozpor gangsta image a hudby, kterou Ja Rule produkuje.

Celkově se dá říct, že hodnocení desky se bude individuálně odčítat od sedmičky (víc těžko dosáhne) podle toho, jak moc vám vadí Ja Rule ohledně své podbízivosti populární hudbě. Mně osobně, jak už jsem napsal, nevadí vůbec, ale nejméně bod za jeho nepříliš důvěryhodnou kombinaci murda popu určitě dolů půjde.