Ten večer jsem se do Besedy těšil jak malý děcko na kolotoč. Štíplístkař u vchodu hlásil vyprodáno. Škemrání a přemlouvání pohledných mladých slečen mu asi dělalo dobře. Tak proč je trošku nepoškádlit, že? Proklouzl jsem rychle dovnitř, od usměvavé barmanky si vyzvedl lahvinku plzeňského a začal se nenápadně, krůček po krůčku prodírat do narvaného sálu. Ti šťastnější už si hověli na rozmístěných židličkách. Ostatní posedávali, kde se dalo. Středoškolská post-hippie mládež ve vytahaných svetrech nedočkavě štěbetala. A mně se vybavila vzpomínka na hodinu českého jazyka někdy ve třeťáku na gymplu. Hm... jsem tenkrát použil coby hlavní trumf svého rétorického cvičení na téma zhudebněná poezie. Svérázně pojatý, v podstatě odrapovaný básnický text "Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy" původně z pera kultivovaného a tichého poety Antonína Sovy slavil tehdy úspěch u spolužáků i u tolerantního pana profesora. Za těžce vydřený peníz pořízené album "...to by mohlo být zajímavé" mi následně na dlouhé měsíce zmizelo z dohledu. Už je to skoro šest let, sakra...

Mé nostalgické vzpomínání naštěstí rychle utnula kapela zahajující Šrámkovou rozvernou "malou bílou katoličkou". Skutečně mě nenapadá nikdo jiný, kdo by si dnes troufl vzít do úst podobně "čítankově" profláknuté autory. A kdo by to navíc dokázal tak půvabně, nenuceně, hravě a sympaticky "neintelektuálně". Ostatně sám Marek Doubrava (ano, ten z Tata Bojs) kdysi zcela bezelstně přiznal, že jednoduše zalistoval gymnaziální literární čítankou. A bylo to. A je to. V Besedě bylo rázem jako v pokojíčku. Spoře osvícené pódium, šantánově rudé závěsy v pozadí a před nimi čtyři kluci, co vás okamžitě odzbrojí svým radostným, svébytným muzicírováním, vtipnými průpovídkami a roztomile nesmělým vystupováním. Kámoši, se kterými byste z fleku vyrazili na týden na hory.

Hm... střídali skladby z debutu s čerstvějšími porcemi z "Oběda". Hned z kraje zaznělo skvostné milostné vyznání "Buď můj salám" následované efektním trojhlasým intermezzem. Intimní Ortenova "O čem ví tesknota", upomínající hudebně na dnes už neexistující Vltavu, dadaistická absurdita "Asi si uříznu ruku" a po ní úžasně gradující, epická záležitost "Balada o očích topičových" (Jiří Wolker). A světe div se, ono se to ani trochu netluče! Naopak vše spočívá v naprosté harmonii. Kapela, publikum - úsměvy, pohoda, legrace, slunce v duši. Po divadelní přestávce si svých pár minut slávy užila skupina tří klučíků s vtipnou písní "Vrána". A jelo se dál. Od "Muchacha Pedra" s lekcí španělštiny, přes nezvalovskou píseň - inspiraci "Živme se očima koček" až k sólovému výstupu největšího šprýmaře večera Filipa Nebřenského. "Sifonový bombometčík" uvozený obsáhlou přednáškou na téma "Výroba sodové vody za pomoci sifonu" byl skutečně vrcholným číslem a nasměroval koncert do finále.

To obstarala rockově odpíchnutá "Píseň o přátelství", která mimochodem nesměla chybět na žádném z našich středoškolských večírků a kterou si v té chvíli pobrukovali všichni. I punková "Babička" zaburácela sálem. Úžasný večer nabitý na papíře totálně klišoidní, ale ve skutečnosti až hmatatelnou pozitivní energií, plný chytrého humoru a především napadnuté, nadžánrové hudby pak stylově zakončila ukolébavka "Černé oči jděte spát". Hm... v sobě spojují odkaz starého Semaforu, hudební hravost a eleganci bří Ebenů s patinou starého prvorepublikového jazzu. To vše ve veskrze současném podání. Je to originální a zároveň posluchačsky vděčné. Komerčně neambiciózní, stojící mimo trendy a přesto moderní a mladé. Hm... To je skutečně zajímavé!

Hm..., Malostranská beseda, Praha, 19.1.2006