Plzeňská Znouzectnost je jednou z konstantních jistot domácí scény. Něco převratně jiného od nich už asi neočekávají ani ti největší naivové a navíc by i jakýkoliv krok jinam byl fanoušky nejspíš chápán jako zrada. Ale na druhou stranu je až s podivem, jak se úspěšně zuby nehty brání hudební senilitě a živoření parazitováním na své vlastní minulosti. Tedy pohodlné cestě mnohých kolegů-vrstevníků. (A to jsou jejich dvacáté narozeniny už téměř za rohem.) Důkazem budiž aktuální, osmá řadová deska (samplery, neoficiální alba a sólové bokovky v to nepočítaje, to bychom se dostali na dvojnásobek). Připočtěme k tomu, že kapela je oblíbená jak na běžných rockových festivalech a v klubech, tak s úctou i na striktně punkových akcích (a melodický punk tradičního ražení má u nás stále velmi širokou základnu - co by třeba milovníci tanečních rytmů za takové množství příznivců, akcí a hlavně interpretů dali!), a máme tu nemalý důvod, proč novinku neodzívnout.

Ta nejen že těžko někoho z věrných zklame, ale přináší i pár drobných překvapení, vyrovnaný zvuk a praktický důkaz stabilně dobré formy celé pětice i toho, že skladby byly tradičně prověřeny na koncertech. Oproti předchozí "Tvrdí kluci nepláčou" je album výrazně kratší, s menší porcí vaty. Ač se to zdá už téměř nereálné, opět se podařilo z pár akordů a z punku vzešlých schémat vydolovat celou řadu nápaditých, chytlavých a zpěvných melodií. Mnozí neopunkeři tu pořád mohou najít nemálo inspirace. Pánové mají navíc po letech stále dobrý čuch, čím písničky, u kterých si na koncertě vystačí s nasazením, studiově zpestřit. Takže v "Petr a strašidla" zazní najednou zčistajasna dudy, v úvodu některých skladeb pro fanoušky kapely nejspíš zatím neslýchané zvuky jak ze sci-fi filmů. Efektovaná baskytara v písni "Starý dům" vyvolává až gotickou atmosféru, kterou zas shazuje akordeon v mezihře, a milá je i flétna ve "Včera brzo ráno". Celek tak hraje spoustou hudebních odstínů a svědčí o zodpovědnosti, se kterou kapela k nahrávce přistupovala. Zmiňovaný, v kontextu předchozích nahrávek až vypiplaně skvělý zvuk to vše jen umocňuje.

Jestliže po hudební stránce kapela zraje, a i vůči největším svým hitům nezůstává nic dlužná, s texty to už je na novince o poznání horší. ZNC mívali vždy dvě polohy. Jednoduché ptákoviny, hravé, často zábavné a z principu nic neřešící. A pak texty, kterým se říkává "o něčem". Těch tu tentokrát bohužel není moc. Pokus nejspíš byl, ale často to skončilo moralitami ("Mars útočí") nebo patetickými výlevy ("Verona"). S výjimkami je výsledek o poznání silnější. A v hravě poetické, Tata Bojs připomínající "Písničce", která by nejspíš od devíti z deseti kolegů vyzněla trapně, dokazují, že ještě zdaleka nestárnou tak, jak by se možná podle pohledu do občanek mohlo zdát.

Určitě se najde spousta těch, kteří stále hledají jen něco nového, progresivního a zuby nehty se držícího aktuálních trendů. Ti by se měli téhle desce vyhnout velkým obloukem. Pro fanoušky je tu dobrá zpráva - v diskografii patří tahle deska k těm lepším. Což po všech těch letech není zrovna málo. Protože udělat jednoduchou, melodickou, údernou a nenudící desku, která se jako rock jen netváří a které navíc sláma nekouká z uší a pivo nebublá z bot, rozhodně pořád ještě neumí každý.