Moc dobře víte, že kdyby vás vaši sousedi přistihli, jak souložíte s kozou, ovcí nebo jinou domácí faunou, těžko byste se toho zbavovali. The Strokes jsou na tom podobně. Ať se bude dít cokoliv - musicserver bude číst podle Toplistu 15 tisíc párů očí denně, michal nanoru začne psát jako Petr Korál, Rock & Pop bude mít konečně nějakou ucházející grafickou úpravu a Paris Hilton přestane souložit po dvou deckách bílýho - tihle kluci z NYC budou kolem sebe vždycky mít auru nesepratelnýho trademarku "těch-co-to-všechno-odstartovali". Jasně, patří k tomu ještě Interpol a Yeah Yeah Yeahs, to aby byla kompletní ta americká hudební "svatá trojice" novýho tisíciletí, ale pravda je taková, že když se před někym zmíníte o "Strouks", zabere z devětadevadesáti procent pravděpodobnějc, než když na něj vybalíte Karen-O a její dva chlapce. Taky možná něco bude na tý jejich "imidži", přece jenom se mi nesnažte nakecat, že byste si tu roli znuděného zbohatlíka s Julianem nevyměnili. Zbohatlík je nošení dříví do lesa, toho jsem si vědom, a ačkoliv se Julčovi nelíbí, že mu to žurnalisté celého světa neustále předhazují v recenzích i rozhovorech, možná by se měl zamyslet nad tim, jestli ty prachy nejsou taky tak trochu něco jako vábnička. Image kluků, co si mohli celej život připalovat cigárka stodolarovkama, ale řekli: "Fuck This! Let's make some music revolution..." Tady by se možná dal parafrázovat/parodovat starý dobrý přítel bílého prášku Freud: "Devadesát devět procent lidí by s The Strokes měnilo a jedno procento jsou lháři."

Pamatuju si, jak mi kámoš poprvé pustil "Room On Fire". Přinutil jsem ho, aby to vypnul, že si ho poslechnu sám, v klidu. Připadalo mi úplně stejný jako "Is This It" a pamatuju si, jak jsme se kvůli tomu v intelektuálních kruzích naší třídy dost přeli. Pamatuju si, že když jsem si letos v říjnu pustil obě desky za sebou, tak mi to přišlo, že poslouchám jednu dlouhou. Pamatuju si, že jsme se kvůli tomu s kámošem z první věty odstavce dost přeli. Pamatuju si, jak jsem si někdy na přelomu listopadu a prosince přečet Julianova slova o tom, že "Room On Fire" bylo "něco jako pokračování 'Is This It'". Pamatuju si, že jsem byl strašně rád.

Už když vrhli druhou desku na pulty obchodů, věděli jistě jednu věc - nesmíme dopadnout jako Viewegh nebo budovatel Řezáč, chcete-li. Třetí deska musí být jinde, protože krmit fanoušky tim, že jim budeme servírovat takřka stejný příběhy, a jediný, co se bude lišit, budou jména postav, to neni náš styl. Converse, havajský košile, rozervaný džíny, vokál, co dává slovu ledabylost novej rozměr, proklatě krátkej řemen u kytary, Heineken u bicích - to jo. Někam se to muselo pohnout a taky se pohnulo. Nevybavuju si, že by kytary The Strokes měly něco společnýho s metalem, a hle, na "First Impressions Of Earth" se onanuje/masturbuje jak na strahovských kolejích, když jste na ubikaci sám, na stole svíčka, otevřená láhev červenýho a čerstvě downloadnutý pohyblivý obrázky na monitoru - prostě hezkej večer.

"Dosud nejrozmanitější deska od Strokes," hlásí časopis Mojo. "Jejich dosud nejtvrdší a nejúchvatnější zvuk," přidává se redakce Blenderu. Ale prrr, hezky všechno popořádku. Rozmanitost je věc nesmírně ušlechtilá, ale stejně jako na krásu se na ni dá lehce umřít. Nepanikařte, The Strokes neumřeli, akorát schytali pár ran tim, že se jim nepovedlo vměstnat rozmanitost do tolika minut jako třeba letnim Hard-Fi, takže "Strouks" bohužel narostlo to, na co u nich nejsme zvyklí - stopáž rovných dvaapadesát minut. Co takhle vypustit "Killing Lies" & "Fear Of Sleep"? Promiň, Juliane, ale to je... tragédie. Francois z NMM tuhle dvojičku poslouchá z čirý empatie, vlastně "Killing Lies" přeskakuje. Já je poslouchám od začátku prosince v domnění, že jim přijdu na chuť, ale kde nic neni, ani smrt nebere. Navzdory tomu, že obě skladby obsahují "Casablancasův zpěv, který obrovsky vyzrál a jenž zůstává i v křičených pasážích nad věcí", jak napsal Vladimír Vlasák v MF Dnes, kterej sám nad věcí nebyl už hodně dlouho (viz kauza Petr Bende = českej Bono).

Zvuk jim za ty čtyři roky opravdu zhrubnul, o tom žádná. Přesvědčil nás o tom hned singl "Juicebox", kterej si opravdu nebral servítky a !pozor, přiznání! já ho nenáviděl, ale teď si bez něj "First Impressions Of Earth" nedokážu představit. Stejně mě baví i "You Live Only Once", kde se to jenom třpytí vyleštěnou korunou Freddieho Mercuryho a Queen. Na začátku vybrnkáváme "Under Pressure" a rytmus jede dle "I Want To Break Free". A ten vykradenej refrén z "Mandy" u "Razorblade"? Jak dlouho už se o tom na internetu mluví? Dlouho, takže by pan Špulák nemusel počešťovat na "Mendy". Děkujeme. Lyrics jsou hutným střelivem pro hudební (pseudo)publicisty - "Some people think they're always right..." nebo "My feelings are more important than yours..." - a osobní výpovědí, která by se mohla stát... třeba soundtrackem pro určitý období vašeho života - "I'm tired of everyone I know / Of everyone I see / On the street / And on TV, yeah".

Pravda je taková, že jsem myslel na nejhorší. "First Impressions Of Earth" budou průser, řikal jsem si. Nakonec z toho bylo příjemný překvapení, který ale vyprchává poněkud rychlejc, než jsem si myslel. Po měsíci už se trochu nudim. U prvních dvou desek jsem nenašel jedinou skladbu, kterou by mohlo hrát český rádio, ale na novince je jich několik. Krok vstříc mainstreamu ("Electricityscape" nebo "Ize Of The World"), to vám někteří fans nemusej' odpustit, kluci. Něco je vata, něco by tam nemuselo bejt vůbec, něco je super. Měli jste jet na svejch šestatřicet minut a všichni bysme byli spokojený. Leden 2006 byl už dávno předem znám jako měsíc dvou kapel - The Strokes a Arctic Monkeys - a jazýček recenzentových vah (VLF - Váhy Lukáše Franze) nakonec rozhodl: "Prosím, objednal bych si dvojku a jako přílohu mi přineste trochu jedničky. Děkuju."

P. S.: Těste se, bude makro(recenze).