"Are you nervous?" - "I'm shitting myself." Jedny z prvních vět, co zaznějí během dokumentu "Tour de Franz", vypovídají mnohem víc, než by si puritánský nebo konzervativní nebo zabedněný čtenář musicserveru, který šmahem odsoudí každej náznak obhroublosti či vulgarismu, dokázal představit. Dvě věty, co staví Franz Ferdinand přesně tam, kde jsou kytarovky a vůbec celá tahle post-punková/indie scéna současnosti tak přitažlivá. Staví je do role čtyř kluků, co se prostě najednou ocitli tam, kde vždycky chtěli bejt, aniž by si uvědomovali, co všechno to pro ně bude znamenat. I když slovo role by v minulý větě měly ohraničovat uvozovky, protože dělat z těch čtyř Skotů něco jako produkt, co (si) hraje, by bylo asi to poslední, k čemu bych se odhodlal. Fuckovat jména, co velebí lidi o 20+ let starší než já - no problem. Zazlívat něco Alexovi a jeho kumpánům? Snad jenom když vynechaj Českou republiku během tour k "You Could Have It So Much Better", protože to by znamenalo, že jsou to lháři. Kapranos tu objevil slivovici a naučil se básničku pro kytaristy, všem se Praha líbila, vrátí se sem velice rádi. Řikali. Psali. První vystoupení jsem prošvihnul, za druhý už bych si musel nafackovat. Nechat si totiž ujít live verzi skladby "Take Me Out", která má víc než solidně našlápnuto na značení kult jedné generace obyvatel UK a přátel kvalitní hudby, to vám mezi vašima kamarádama moc dobrý portfolio neudělá.

Jedeme pořád ve stejných kolejích - minimalisticky provedenej obal, maximalisticky pojatej obsah. Přes čtyři a půl hodinky, udělejte si pěkný nedělní odpoledne. Nebo sobotní večer, záleží na vás. Ať se budete bavit s kýmkoliv, kdo tuhle partičku viděl naživo, připravte se na slova nadmíru pozitivní. Nesčetněkrát jsem slyšel tu bájnou formulku: "Kdyby jejich desky měly stejnej drajv jako živý vystoupení, mohli by se přestat prodávat Beatles." Nadnesený? Určitě. Ale koho to dneska štve? Žijeme v době, kdy vám každej kolem čtyřicítky řekne, že všechno už tady bylo a akorát se to vrací. Neřikejte! Možná nám neni ani dvacet, ale je nám jasný, že se v hudbě už moc novýho vymyslet nedá, ale taky mi vůbec neleze do hlavy, proč jsem/jsme peskovaný za to, že jsem/jsme neslyšeli tohleto a támhleto. No a? Poctivě se snažim sehnat to, co by měl mít naposlouchaný člověk, co jede v kytarovkách, bohužel něco se už jaksi sehnat nedá a mám to akorát v podobě jednoho tracku na kompilačce "Ten Years After" z U:mixu. Bavim se u těch novejch věcí stejně, jako vy jste se bavili u těch, který hráli, když já začal chodit do školy. Poslouchám starý věci, ale hlavně si pouštim nový. Zastřelte mě! Miluju Joy Division, Interpol i Editors - tím bylo řečeno to podstatný. A Franz Ferdinand jsou pro mne kapelou 21. století.

"Everybody must love Franz Ferdinand!" - můj návrh nápisu na tričko, kdybych dělal v jejich merchandisingu, ale myslim, že přes tu jejich skromnost by se to asi jenom těžko protlačovalo. Na dvou discích máme po několika koncertech. První, jakýsi slepenec z různých koncertních míst, který pojí několik zajímavých skutečností. Glasgow, London, New York, San Francisco - jiná mentalita, jiný starosti, stejná láska, parádní zábava. Nejradši navolím "Take Me Out" zaznamenanou ve Skotsku na festivalu T In The Park. Alex, Bob, Paul a Nick na pódiu a strašně moc (ale opravdu strašně moc) lidí pod ním. Nejlepší věc z obou disků. Společně se dvěma "Easter Eggs" (skrytý bonusy), pod kterýma se skrývaj záznamy s prozaickými názvy "Art School Gig - Part 1" & "Art School Gig - Part 2". Zaručeně!

I když je to kolem mne samá duše skeptická, já věřim, že přijedou. Tohle 2DVD beru jako takovou předzvěst toho, na co se mám těšit, ale možná (ani nepomyslet) ho budu časem muset začít brát jako náplast na bolístku z absence koncertu v srdci Evropy. Ale oni přijedou. A já tam budu. A na tričku budu mít nápis. "Everybody must love Franz Ferdinand!"

P. S. pro technokraty: Zvuk v Dolby Digital 5.1 a PCM Stereo 2.0 + obraz bez kazu.