S optimismem nejdál dojdeš

Slovenští bratia Chiki liki tu-a patřili dlouhá léta ke smolařům. Hráli v průměru více než koncert týdně, o fanoušky zrovna nouzi neměli, ovšem jednání s významnějšími vydavateli vždy končilo neúspěchem. Jejich příběh v mnoha momentech připomíná kariéru českých Wohnout: Stejně jako oni nebyli Chiki v prvních okamžicích své kariéry nijak oslnivými instrumentalisty a vše se učili v pokluse, museli přetrpět dlouhá léta nedůvěry a podobně se postavili i k řešení tohoto problému skrze živá vystoupení, kde nasbírali zkušenosti a významně posílili svoji fanouškovskou základnu.

Éra marného boje za vlastní desku se jeví srozumitelněji, vezmeme-li v potaz bojácnou strategii majorů a veskrze popovou tradici slovenské hudební scény. Pokud totiž Chiki nevybočují z normálu fúzí rockových kytar a funkových dechů ani vychodniarským dialektom, tak uječeným hlasovým projevem zpěváka a baskytaristy Martina Višňovského určitě. (Ostatně i zde lze nalést podobnost s nezpěváky Homolovými.) Za to, že se vítr nakonec obrátil v dobrý směr, může kapela poděkovat hlavně dvěma subjektům. Jedním z nich jest Sekáč s velkým S Michal Kaščák, muzikant (Bez ladu a skladu, Neurópa), moderátor ("Ladí neladí") a v neposlední řadě významný organizátor slovenského kulturního dění (festival Pohoda), který na rozdíl od krátkozrakých vydavatelských scoutů z Chiki vycítil talent a kapelu výrazně posunul kupředu skrze koncertní pódia, svoji televizní relaci na STV i prostřednictvím 2CD "Kysak", jež jim vydal na svém labelu. Tím druhým jest Fun rádio, které má hlavní zásluhu na tom, že se country píseň "Laska moja de si?" z předchozí desky "Choďte sa hrať pred vlastný vchod" stala regulérním slovenským hitem, Aurelem oceněným i do mobilů stahovaným. Právě popularita singlu nakonec přesvědčila Sony BMG, že v případě této party skutečně je o co stát.

Kdybyste po mně chtěli definovat tvorbu Chiki liki jediným slovem, bránil bych se až do chvíle přiložení broušeného nože k mému rozkroku, načež bych se zvýšenou intonací vyřkl slovo zábava. Pokud by vás odpověď neuspokojila, buď bych se navždy rozloučil se sexem, nebo tento výrok začal s co nejrychlejší kadencí obhajovat záplavou argumentů, mezi nimiž by jistě nechyběla potrhlá pódiová prezentace, nejrůznější výroky v médiích, samotné vyznění svižných, melodických písní a samozřejmě jejich texty. I když v nich Višňovského chalani kritizují, vždy tak činí s nadsázkou, elegancí a vlídným úsměvem na líci (politicky angažovaný song "O päť minút dvanásť", karikatura zaoceánské rockové scény "Americká pesnička"), pročež je kolikrát problém rozpoznat, zda daná slova mysleli vážně, nebo jen z legrace. Například baladu "Pod balkónom" lze chápat jako smutně zamilovaný lovesong, ale zároveň také jako parodii na "Nie alebo áno" No Name ("Zlatá moja ja sa tvojho otca nebojím," až příliš nápadně připomíná "Čo ma je po tom, že sú vaši doma," stejně jako se celý motiv písně výrazně shoduje s motivem jmenovaného hitu).

Chiki liki tu-a rádi tvrdí, že zpočátku neuměli hrát ani zpívat, že "každý nový tón byl velkým krokem vpřed" a že ani dnes Martin Višňovský nezná noty, zato už ale ví, jak se jmenují struny na kytaře ("Dost mi to pomáhá a už také vypadáme jako skupina," prohlásil kdesi). Těžko posoudit, co je na tom pravdy, z nahrávky "Dvojkilometrový jeleň" je však jasně znát, že pánové umí, díky čemuž si mohou místy dovolit zaznít falešně (rozladěné trombóny v závěru skladby "Ta to som ja") či na album zařadit uširvoucí intermezza v podobě dětského protestsongu "Prečo?" a opravdu nepříjemného pláče Veroniky Rabadové. Neskládají symfonické básně, jejich přístup k hudbě je v podstatě punkový, i přesto však z alba čiší promyšlenost a muzikantská rafinovanost (veskrze kytarové aranže ozvláštní dechy či harmonika).

Chiki liki tu-a jsou zkrátka dalším důkazem, že se Prešovu, z něhož pocházejí, neříká slovenský Seattle nadarmo. Opět se jim povedlo zajímavé a hlavně příjemné album, které navíc konečně vychází pod křídly velké vydavatelské společnosti. Chiki liki by se díky tomu po více než deseti letech existence konečně mohli dočkat úspěchu, který jim náleží už proto, že rozdávají radost. V asi nejvíce strhující skladbě alba "Dobrý večer mladý pán" vložkou "Refrén, máme? - Nemáme! - Tak trubky," (načež se rozezní saxofony) odkazují na kultovní, třicet let starý televizní cyklus "Sváko Ragan", v němž jeho hlavní hrdina Ragan jednal dle kréda "Aj to najťažšie bremeno sa dá zniesť s trochou špásu." Nechť právě tato myšlenka jest brána jakožto definice tvorby Chiki liki tu-a. Sice není jednoslovná, výstižná je ovšem každopádně.