Ohm Square letos vydali vynikající desku "Love Classics" a v Janovi 2 jsme nečekaně nalezli fanouška Depeche Mode. Když se tedy hledal vhodný kandidát pro naši rubriku "Nová deska ušima…" - tentokráte týkající se alba "Playing The Angel" Depeche Mode - volba byla zcela jasná. A jak to dopadlo?
© facebook interpreta Depeche Mode triumfují deskou "Playing The Angel" a nejenom v hlavní recenzi, ale i v naší hromadné recenzi sklidili hojnou úrodu pochvalných slov. Jan 2 z Ohm Square na sebe prozradil, že je jejich dlouholetým fanouškem a bylo by mu ctí hodit své očko a sluch na jejich novou placku. Slovo dalo slovo a jak se mu zamlouvaly tóny linoucí se z této nahrávky, čtěte na následujících řádcích.
V úvodu bych chtěl podotknout, že jakkoli je každá recenze subjektivní, tato je psána dlouholetým fanouškem
Depeche Mode. Pravda, vrchol mého nadšení pro kapelu probíhal někdy v letech 1986 až 1988, kdy - oděn v černém - vlastnil jsem na kazetách kompletní diskografii skupiny včetně b-stran singlů. Nicméně i v současnosti sleduji dění kolem kapely a nacházím u ní i inspiraci. Albem "Playing The Angel" (resp. díky promotion k tomuto albu) se DM definitivně zařadili mezi komerčně prvoligové kapely (tzv. popdinosaury). Tyto skupiny plní stadiony, alba prodávají po celém světě v milionových nákladech, čímž drží pop-průmysl jakžtakž nad vodou. DM se do této kategorie propracovali právem. Od roku 1981, kdy vydali svoji prvotinu "Speak And Spell", si klestí svou vlastní cestu a neuhýbají z ní ani o krok, ať už kolem nich vane rockový či diskovítr. Tím si vytvářejí vlastní styl - DM styl, v jehož rámci budu jejich poslední desku hodnotit.
"Playing The Angel" navazuje v zásadě spíše na ranná alba DM, resp. na jejich recykláty (stylu elektroclash a návratu k syntézám). A právě tam bych viděl Achillovu patu desky. Sám nejsem největším příznivcem příliš jednoduše pojaté elektroniky, jejíž kouzlo podle mne vyprchalo právě v osmdesátých letech (nebo by mělo zůstat v této době balzamováno). Začátek alba se nese právě v tomto duchu. Pravda, stále jsme svědky pro DM typických molových postupů, ale rytmika, alespoň v některých skladbách, zní trochu moc retro. Taky
David Gahan zůstává věrný svému "netradičnímu", malinko "telecímu" zpěvu. V tom bych viděl další úskalí. Jeho hlas určitě více pomáhá skladbám navazujícím na osmdesátá léta než písním z konce desky, kde DM znějí současněji a
jinak. Právě tato poloha DM se ale mně osobně hodně líbí (např. píseň "The Darkest Star", "Damaged People"). Další Gahanovou oporou je neškolený doprovodný hlas Martina Gorea. Jejich souznění vytváří napětí, které melancholickým písním prospívá.
V druhé půlce nahrávky (mé oblíbené - škoda, že už nemám kazeťák, pouštěl bych si jen stranu B) od písně "Macro" se DM přibližují náladě i zvuku svého poslední řadovky "Exciter".
Forma i aranže jsou propracované, rytmy pomalé, bicí občas přebuzené. Goreova kytara zní sem tam jako synťák, jinak se vrací k podobě ze začátku 90. let ("Ultra") a podporuje ponurejší náladu alba. A to mám fakt rád. Zkrátka pustit si do sluchátek v listopadové tramvaji druhou půlku "Playing The Angel" znamená pěkně se v zadumanosti porochnit. Občas vás sice vyděsí tak umělý virbl, jako kdyby ho spustil ten nejranější sequencer, ale i odpouštět se musí umět. Rád bych se taky zmínil o dalších atributech DM. Těmi jsou jednak zvuk, texty a pak také vizuální zpracování. Zvuk je opět výborný, čistý, velký, barevný (různé prostory např. na hlase dodávají skladbám charakter viz. "John The Revelator" s elvisovským roomem, neopakují se), separace dokonalá (je vidět, že Gore už pár desek zprodukoval) a dynamika jakbysmet.
Na předchozím "Exciter" jsem dlouho testoval bedny a "Playing The Angel" pokračuje v nastoupeném trendu. Texty jsou opět temnější, po tom, co chlapci prožili, se dají považovat za důvěryhodné. Obal je velmi zajímavý a jsem zvědavý, jak se promítne do koncertního ztvárnění; i klipy jsou tradičně nadprůměrné. Album "Playing The Angel" se v kontextu diskografie DM řadí mezi alba průměrná (udělil bych mu 7/10), avšak poctivá, s mnoha zajímavými momenty. V době dominance černé hudby či metalového revivalu zůstává ostrůvkem hudebního romantismu na světovém trhu. O své posluchače se tak bát nemusí...
-
... (carsen, 14.12.2005 02:45) Reagovat
No chytraku, dobre si plkas do lebedy, jsi od tedka celebrita, muzes hodnotit jiny ;o)
-
Naopak! (Džíra, 14.12.2005 17:51) Reagovat
Co se týká rozdělení alba na dvě poloviny - zajímavější a méně zajímavou, souhlasím, že předěl začíná písní Macro. Naopak ale tvrdím, že 1. polovina alba patří rozhodně k tomu nejlepšímu, co DM udělali a druhá půlka je výrazně slabší....
-
1. polovina alba (Marten, 14.12.2005 20:39) Reagovat
Například skladba The sinner in me z první poloviny alba je skutečnou hudební lahůdkou - na první "pohled" zní jako nějaký úlet, ale při hlubším zaposlouchání se ukáže svou pravou tvář - silná melodie, výbornej text, zpěv.... Prostě paráda! Myslim, že dělit album na dvě poloviny je nesmysl - PTA výborně funguje jako celek a v případě nějakého dělení nebo kouskování ztrácí tato placka na své síle!
-
boo (boo, 15.12.2005 00:29) Reagovat
Ja to tvrdim porad,ze lidi neumi poslouchat desky,hlavne u nas maj lidi vzdy potrebu celek rozkouskovat na sve osobni "singly",pritom jim zakonite unika pointa dilka jako celku.Nemam na mysli bezduche traparny,u tech je to jedno,kdy ktera skladba zazni.Specialne u DM ma kazda skladba sve vyhradni misto na desce a pokud se nekdo pokusi tracky prehodit,zasahuje do zameru a prichazi o kus prace kapely.Ani nemuzu uvest nejaky typicky priklad,proste DM toci VZDY desku jako celek..
-
PLES WEKODLAKů, 17.12.2005, začátek v 20:30 Matrix, Praha (e-jatka@pohoda.cz, 15.12.2005 16:12) Reagovat
PLES WEKODLAKů, 17.12.2005, začátek v 20:30 Matrix, Praha
Experimentální Jatka (punk s trubkou a dívkou v čele) Širakum (ska) WMTN (bluesrock) Weka (wackyrock) Bezpatyboty (bigbít) Post Meridiem (jazzrock)