Ještě předtím, než se nová deska Depeche Mode dostala do obchodů, hovořilo se o tom, že půjde o jednu z nejlepších věcí, kterou britští temnáři kdy udělali. A zvěsti to byly do značné míry pravdivé, protože "Playing The Angel" uvítaly vesměs nadšené recenze. Výjimkou nebyl ani musicserver, kde Depešáci dostali od Dana Hájka devět bodů z deseti a deska byla zvolena albem týdne. Proč jsme si ji vybrali na makrorecenzi, asi není třeba vysvětlovat. Depeche Mode jsou klasika, je to kult, pro mnoho lidí to nejsou hudebníci, ale bozi. Dobře to dosvědčila hojně navštívená release party v pražském klubu Hvězda, kam jsme se také zašli podívat. A vězte, že desítka redaktorů vynesla poměrně jednoznačný verdikt: "Playing The Angel" je velice dobré album.

Ondřej Ručka - 6/10

Nějak jsem promeškal dobu. Možná i místo. Když mi bylo šest roků, byli pro mě Depeche Mode ta naprosto nejzásadnější kapela. Nebyl jsem KWA – Kid With Attitude, ale prostě můj o osm let a tři sta šedesát čtyři dnů starší bratr měl doma jen asi tři kazety - a všechno to byli Depeche Mode. Den co den se zavíral do pokojíku a učil se, magič na plné pecky, a tak se mi DM nesmazatelně vryli do paměti. Jenže já vyrostl a bratr se už dávno odstěhoval a osmdesátá léta minula. Co mi Depeche Mode mohou dát teď? Když se před lety vrátili s "Ultra", byla to pro mě absolutní hudební událost. "No Good" byla první anglickou skladbou, kterou jsem si uměl přezpívat. Ale už "Exciter" způsobil rozpaky a nejen tím, že jsem jej dostal od děvčete, které si vzápětí našlo jiného. Ta hudba už se mi začala vzdalovat někam do snových krajin, za zvukové stěny, které nejsem schopný proniknout. Sólovky Gorea a Gahana mi celou situaci jen ztížily. Těžko to psát o kapele, která je mi bližší než Beatles s Beethovenem dohromady, ale ani "Playing The Angel" u mě není schopno potlačit rozpaky, které v souvislosti se současnou tvorbou DM pociťuju. Objektivně ta hudba není špatná, ale jen prostě není stavěna na mé ucho, pohybuje se v dimenzích, ve kterých nedokážu uvažovat, nedokážu se zaposlouchat, ale tuhle desku si neumím pustit ani jako pozadí. Natolik je složitá, že by mne jen rušila. Tohle už není hudba pro mne. Nebo možná ano, ale k ní muset hledat ještě dlouhou cestu.

Radek Londin - 7/10

Skupina 1. "odcizenci": Těžko najdete jediný důvod, proč byste měli začít tyhle divné elektronické panáky respektovat. Nejsou příliš pohodoví, jako vaše oblíbené rádio, a stále si ujíždějí na divné romantice, která vám spíše ježí chlupy na těle, než aby vás bavila. A ten jejich zpěvák je pořád stejný psí čumák... Skupina 2. "hardcoráři": Ne, tady se neděje nic nového, další díl nekonečného seriálu. Depešáci se pořád nedali na click'n'cuts ani více nepřičichli k deathmetalu. Prostě pořád masovka, pořád ten synthpop, co smrdí křivákama a umělýma perlama. Když už něco takového, s klidem se vraťte ke svým Massive Attack... Skupina 3. "uctívači kultu": Jestli vás "Exciter" znejistěl, tohle je pořádný balzám na vaše zneklidněné duše. Vše je přesně tak, jak má být. Kam "Anděla" zařadit? Možná někam mezi "Violator" a "Ultra". Temnota, kofeinová deprese, zásadní existenční texty, romantika a bolest... Jedinec X "co se snaží mimo stát": X = 3>2, 1=0.

Pavel Parikrupa - 7/10

Bolest a utrpení v různých tempech - ano, s touto charakteristikou alba "Playing The Angel" uvedenou na zadní straně obalu se dá velmi dobře souhlasit. I na poměry Depeche Mode je deska dost temná a ponurá, což v případě DM nikdy nebylo na závadu. Ale asi jsem jeden z mála, komu se předchozí "Exciter" líbil trochu více. "Playing The Angel" má skvělý zvuk (někdy až drásavě znepokojivý, viz závěr "The Sinner In Me") a několik vynikajících písní: "John The Revelator" je elektronické gospelové blues, Gahanova "Suffer Well" chytře evokuje "Behind The Wheel", "Precious" je neodolatelná. Ovšem druhá půlka alba za první trochu zaostává, jako by ta sytě černá barva bledla a zůstávají jen odstíny šedé. Nápady už nejsou tak silné, osmdesátkovou "Lilian" dokonce přeskakuju, vůbec mi k téhle desce nepasuje. "The Darkest Star" se snaží být velkým závěrem alba, ale zoufale se jí to nedaří. Gahanovy písně si s Gorem v ničem nezadají, to je pozitivní zjištění, kapele dva autoři prospívají. Za skvělou práci je třeba ocenit dva lidi: producenta Bena Hilliera a fotografa/imagemakera Antona Corbijna.

Luboš Kreč - 8/10

Na tuhle desku jsem se hodně těšil, ačkoli bych se neodvážil označit za fanouška Depeche Mode. Mám doma jen pár jejich alb, znám nejslavnější singly, viděl jsem je jednou na koncertě. A když jsem byl malý, všude kolem byly na zdech vysprejované jejich podobizny, to bylo kolem roku 1989. Dneska jsou tu pořád a pořád mě udivují. Už ne jako amorfní ksichty na panelácích, ale jako brilantní hudebníci, u nichž konečně začínám chápat, proč vyvolali takovou mánii. Srovnáno s "Exciter" je "Playing The Angel" nejen energičtější, ale především rozmanitější. Melancholické, utahané, příliš zadumané CD nahradila kolekce místy dokonce optimistická, rozhodně však zvukově odvážná. Depeche Mode se nepustili do žádných experimentů, ale našli odvahu ohlédnout se za vlastní historií, rozkrýt podstatu svého úspěchu a z té ještě jednou těžit. Tradiční elektronickou impozanci, třeba hned v úvodu "A Pain That I'm Used To", propojili s decentním syntenzátorovým popem á la "Precious". Jsou to prostě staří dobří Depeche Mode, jak je mají lidé nejraději. A zároveň házejí Dave Gahan a spol. rukavici neználkům, neboť nic neubrali ze své hitové a melodické geniálnosti.

Radek Antl - 8/10

Je logické, že každý z členů začal kopat na vlastním plácku. Když se hvězdný tým Andyho Fletchera, Davea Gahana a Martina Gorea naposledy ukázal na hřišti, dost lidí se ho snažilo vypískat s tím, že předvádí tak trochu línou hru, což je závěr minimálně ukvapený - byla to hra poctivá. Naštěstí to pány pořád více baví společně než sólo, díky čemuž se vrátili pod jednu vlajkou. Ve vynikající formě, v dobře známých dresech, s x-krát prověřenou taktikou a stylem, jímž si dávno získali davy. Jejich chování na hřišti je možná předvídatelné, na druhou stranu: Tuhle hru pomohli definovat. Už proto nikomu v hledišti nemusí dokazovat, že svedou ten či tam ten trik, s žádným ze soupeřů se nepotřebují poměřovat ve výši výskoku. A hlavně se to stále krásně sleduje. Zádumčivý, bolestný, až ubrečený výraz v jejich tvářích má pořád sílu strhnout pro smutek celý stadion, fanoušky opozičních táborů ani rozhodčí nevyjímaje. Za každým pohybem se znovu skrývá řada pohybů menších, na první pohled skoro neviditelných a dobře promyšlených, pohybů, které se pro jejich půvab vyplatí hledat a pochytávat, stejně jako láká každé slovo jimi vypuštěné, protože - ač mluví v jednoduchých frázích - to, co říkají, má své kouzlo. V prvních minutách hry důrazně táhnou na branku, ve výsledku se ale nikam nijak zvlášť neženou; spíše prožívají daný okamžik, než aby se drali na vrchní příčky tabulek. Je evidentní, že to celé dělají nejen pro potěchu svoji, ale i pro nadšení svých věrných. A dělají to skvěle.

David Věžník – 8/10

Depešáctví. Stav mysli, který někoho chytne už v mladém věku, jiného nepotká třeba celý život. Otázka: Má deska "Playing The Angel" šanci s tímhle stavem zamávat? Odpověď: Vlastně se těžko hledá, neb co album charakterizuje, je právě depešáctví. Těžko říct, čím jsou Depeche Mode tolik populární, když jejich hudba je na první poslech tak málo přístupná. Od okamžiku, kdy vzduch doslova proříznou první těžkotonážní zvuky "A Pain That I'm Used To", člověk ví, na čem je. Ti, kdo tuší, co od Depešáků čekat, dostanou přesně to - lenivé a zároveň valivé rovné beaty, temné melodie, těžké industriály a analogy, naléhavý Gahanův projev (který zde ovšem občas připomene i Erasure). Ti, kdo to netuší, mohou mít problémy překonat několik prvních poslechů, než se k tomu všemu zdárně prokutají. I přes zdánlivě příliš agresivní "John The Revelator", zdánlivě patetickou "Macro" a vykradeného Lloyd-Webera v "Damaged People" a Queeny v "The Darkest Star" pak všichni nakonec zjistí, že tohle album nestojí jen na skvělé "Precious". Je prostě... depešácké.

Ondřej Leinert - 8/10

Nové album "Playing The Angel" jako by nahráli Depeche Mode někdy v druhé polovině osmdesátých let, pak schovali do truhly hluboko v útrobách černého zámku a zapomněli... Zapomněli na poklad. Až letos jej znovu duševně i fyzicky objevili, oprášili, spolu s producentem Benem Hillierem lehce faceliftovali a konečně vydali. Když slyším "Suffer Well", jakoby se přede mnou odehrávalo rytmické pokračování "A Question Of Time" z památné desky "Black Celebration". Černou oslavou je poznamenán i Hříšník ve mně, "The Sinner In Me". Taková "Precious" mohla zas být na "Violatoru". Pár skladeb ale dává mi vzpomenout i na oblíbené kusy z "Exciteru". Něžně temné balady "I Want It All" a "The Darkest Star" se nesou v polohách uhrančivé "When The Body Speaks", jen tentokrát namísto kytar hypnotizují masy klávesy. V "A Pain That I'm Used To" ještě doznívá elektronický rykot "The Dead Of Night"... Bylo by ale laciné celé album shrnout posluchačskými asociacemi. "Playing The Angel" je nový příběh, při němž se mi chce zpívat, tančit i snít. Pozitivní je přítomnost jen jedné instrumentálky. Asi jsem špatný depešák, ale instrumentálky mne zkrátka na albech Dave Gahana a spol. neberou. Také mám mírný despekt k úvodním dvěma agresivním elektronikám. Kdyby tohle album začínalo až skladbou "Suffer Well", asi bych se neubránil a v osobní diskografii jej zařadil někam těsně za nejuctívanější "Violator". Takhle nejdřív udeří blesk a teprve potom začíná čarovná andělská hra. Ačkoli to nejsou vůbec špatné věci, bourají trochu necitlivě náladu desky. Jsou to dva pocity, které mi zkrátka do toho nesmrtelného okamžiku nepasují. A je mi šumpytel, jestli se mnou budete nebo nebudete souhlasit. Jsou to mé "objektivní" pocity. Hudbě jde vždy o to svést tyto pocity. Depeche Mode se to daří skoro precizně. Proto zaokrouhluji hodnocení směrem dolů, přesto pořád v obecném kontextu tuze vysoko, na osm.

Karel Veselý - 8/10

Depeche Mode nejen že přežili nekonečné večírky, drogové úlety i rozepře uvnitř kapely, nýbrž ještě navíc dokázali natočit další výbornou desku. Vypadalo to, že po slabém albu "Exciter" a sólovkách obou hlavních protagonistů se po Depeche Mode zavře voda, ale všechno je jinak. Už úvodní singl "Precious" naznačil, že se kapela vrací k soundu "Violator", naštěstí staré postupy upgradují pro rok 2005, k čemuž jim pravděpodobně silně pomohl anglický producent Ben Hillier (který pomohl k výbornému zvuku posledních desek Blur, Doves nebo Elbow). Dave Gahan znovu dokazuje, jak nepostradatelný je pro kapelu a překvapivě se vyvedly i jeho autorské písně, zvláště "Nothing Is Impossible" je excelentní. Smrtelně vážné skladby o utrpení ("Suffer Well", "A Pain That I'm Used To") nepodává bolestínsky ani pateticky, nýbrž jen uvěřitelně. "Playing The Angel" je výborná deska, stačí si po ní pustit třeba poslední album jiné kapely, která je na vrcholu od poloviny 80. let - jistých U2 - aby bylo jasné, kdo zůstal věrný své hudební vizi.

Ondřej Pravda - 8/10

Depešáky sleduji hodně dlouho, začínal jsem s nimi téměř od začátku, a i když rozhodně nepatřím mezi černooslavence, patří k mým proposlouchaným a oblíbeným kapelám (z mnoha). Po albu "Exciter" (i když na něm nutno ocenit snahu zkusit to jinak, přece jen to s "minimalismem" přehnali), mě nemohly minout zprávy o návratu ke staršímu zvuku kapely. Úvodní agresivní sampl by mohl zmást, deska se ale brzo dostane do klidnějších zvukových kolejí, opravdu hodně jak z druhé půlky 80. a začátku 90. let. A to až tak, že chvílemi skladby zní jak schovaní zástupci z těch dob. K tomu přispívá i to, že Gore a/nebo producent pro jistotu použili hodně stejné syntíkové rejstříky, a tak na víc místech zvuky či části melodií evokují starší sestřičky (sami si zkuste, co vám připomene "John The Revelator", "Suffer Well" nebo (dost zbytečná) instrumentálka "Introspectre", singl "Precious" už není nutné zmiňovat). Tolik historické reminiscence, které mé hodnocení nemohou neovlivnit. Jinak je novinka přístupnější než předchůdce a pár zajímavých kousků obsahuje. Chybí ale víc hymnických a chytlavých refrénů, ve kterých byli Depešáci tak silní. Jako potvrzení životaschopnosti kapely dobré album, na vynášení do nebes to není, přece jen jde o sázku na jistotu bez něčeho opravdu nového.

Michal Koch - 9/10

Věřte nebo ne, ale až na pár letmých setkání skrz rádio či televizi jsem hudbou Depeche Mode byl až donedávna naprosto nepolíbený. Ano, můžete kroutit udiveně hlavou, jak je vám libo, ale "Playing The Angel" je první album těchto černokněžníků, které jsem slyšel. O to větší a překvapivější zážitek mi pánové připravili. Mohl bych vám dlouze vyprávět o tom, jak vkusně pracují s kvantem elektronických zvuků, že to i mně, na kytarách vyrostlého posluchače, uvádí v úžas. Mohl bych vám zkoušet popsat mrazení, které mi probíhá po celém těle, když slyším teskný a tajuplný zpěv. Mohl bych se vám snažit popsat stav zvláštního vytržení, do kterého upadám, když se zaposlouchám do všech těch bolestí a utrpení v různých tempech (jak zní podtitul díla). To vše bych mohl, ale stejně se bojím, že tu temnou nádheru bych vám nedokázal pořádně přiblížit. Lepší bude, když si sednete pěkně sami, poškádlíte zesilovač, zhasnete a ponoříte se do toho skvostu sami. Tahle nahrávka je totiž naprosto úchvatná! Až mám strach shánět od Depešáků starší desky, protože se obávám, že těžko mohou být takhle dobré. Ale třeba se pletu.