Když se řekne hardrock, posluchačům právě tohoto žánru se vybaví fenomenální Deep Purple. A to právem. Dnes patří k tomu nejlepšímu, co může obecně rockové nebe svým příznivcům nabídnout. Pánové nás navštívili loňský rok, kdy předvedli unikátní show v pražské T-Mobile aréně. Tehdy jeli turné ke své desce "Bananas". Na rozdíl od nynější "Rapture Of The Deep" byla tou typickou studiovkou. Posadili se do studia a potili, dřeli, dokud album nebylo. Ale nové album je jiné. Uvolněné, nedá se s "Bananas" vůbec srovnávat. Je to samostatný celek, zásadní a rozhodující. Deep Purple jsou zpět, nepřemýšlejme o tom na jak dlouho, protože každý jejich koncert může být poslední.

Album nás při první stopě překvapí klasickými purpleovskými klávesami. Ian Gillan pěje jako mladík, skupina je do sebe hudebně zaklesnutá velkými ozubenými koly a šlape si to pěkně. Ve stejném duchu mámivých sól přejdeme do druhé skladby "Girls Like That". Bručivá basa Rogera Glovera vyhrožuje rozpadnutím se repráků, ale nebojte, následující kousek je jemnějšího ražení, ale o to působivější. A konečně, jedna z es tohoto alba proudí z přehrávače přímo k vám. Rovnýma nohama skáčete do hlubin temného jezera a zdánlivě zamotaný riff společně s hajtkou vás uchvacuje. Zvolněme tempo s "Clearly Quite Absurd". Krásný opus. A skutečně opus, kytara plynule přechází v klávesy a vše je propracované s velkou citlivostí.

"Don't Let Go" otevírá druhou půli alba. Skupina se vrací ke kořenům, starý dobrý klasický hardrokec. Jenže skladbě něco chybí, chtělo by to víc purpleovských kláves a nešetřit mikrofon a zesilovač. Nadcházející "Back To Back" nám toto vše vynahradí. Přímočarý riff následovaný chytlavým refrémem, tak to má být. Až teď se album rozjíždí na plné obrátky a posluchač se s chutí vrhne na další kousek. "Kiss Tomorrow Goodbye" vře a nahrávka dostává čím dál větší grády. Nabývám dojmu, že Deep Purple mají na to vytvořit dílo hodné srovnání se s "Smoke On The Water". Dobu, kdy vytvořili "Child In Time", asi mávnutím kouzelného proutku nepřivolají, ale s tím se nedá nic dělat. Další v pořadí, energická "MTV" s jednoduchým textem, posluchače nenechá v žádném případě zahálet. Naopak, všeho je dostatek, zvláště Ian Paice valí do bicích, div se mu paličky nedrolí na třísky. Čeká nás předposlední chuťovka, "Junkyard Blues". Tady se hlavně předvádí Don Airey při svých brilantních klavírních vyhrávkách přesně podle bluesových regulí s rockovým frázováním. Skvěle se doplňuje s kytaristou Stevem Morsem. Závěrečná "Before Time Began" je vítězoslavným zúčtováním, geniálním závěrem celého alba. Na dojmu přidávájí kytarová sóla a pevný rytmus bicích. Všechno jede jako po másle a i přes tu přesnost je prostor pro umělecké cítění.

Celkový dojem je ucelený, teda až na tu první půlku, která se ne a ne rozjet. Nakonec ale vše dobře dopadlo a posluchači je líto, že deska končí. Deep Purple už mají předpoklady k dlouhověkosti ne fyzické, ale k té muzikantské. Jejich dílo je vystavěné na tvrdém rocku a dřině. Kam by to dnes některé z rockových hvězd dotáhly, nebýt Deep Purple? Nikam. Možná by dělali hudbu jiného žánru, ale bez Purpleovců by rock nebyl to, co je dnes. Kdo ví, co se budou konzervatoristé učit za sto let? Je dost možné, že budou mít notový zápis právě ke skladbám, se kterými kdysi sklízeli úspěch právě Deep Purple.