Je to konečně tady. Britští The Darkness vydali druhou velkou desku "One Way Ticket To Hell... And Back". Jsou na cestě do zapomnění, odkud není návratu? Podle všeho nikoli, novinka je nejen lepší než debut "Permission To Land", ale skrývá v sobě nejeden potenciální hit. Zkrátka skvělé album.
Mánie kolem téhle kapely nepominula ani dva roky po vydaní debutu
"Permission To Land". Aby taky jo, když se desky prodalo na tři a půl milionu kopií, což je na ujetou bandu retrorockerů zatraceně solidní výsledek. A tak přicházely z Ostrovů poslední půlrok zprávy, jak
Justin Hawkins řekl tady to a tam ono, jak kapelu opustil basák Francis Poullain, jak si kluci myslí, že jsou nejlepší a že
Coldplay stojí za zlámanou grešli. Co si budeme povídat, když vedle sebe postavíte "One Way Ticket To Hell... And Back" (průvodce po desce
najdete zde) a "X&Y", nemůžu si pomoct, umanutí prdlouši z toho vycházejí líp než zadumaní melancholici. Ano, jsem duší rocker, hraje to jistě roli, ale faktem je, že
The Darkness se neberou vážně, z jejich muziky čiší radost, sranda, uvolnění a nápady. Jo jo, je to tak, jízdenka je po čertech dobré album.
Jsou lidé, kterým vadí, když má deska méně než čtyřicet minut. Já se mezi ně počítám, ale jen někdy. Ne v případě
The Darkness. Tady to dokonce albu svědčí, že trvá nějakých pětatřicet minut. Jejich extatická muzika vás za tu dobu akorát rozparádí, ale nezačne nudit, neomrzí se. Kdyby trvala minut padesát, už by jí to hrozilo. Anebo by se stalo, že v zápalu egonadšení by
The Darkness placku zaplnili spoustou hudby, jenže té by chyběla tu melodie, tu nosný riff. Nic z toho se nestalo, "One Way Ticket To Hell... And Back" je skvěle vyvážená, byť krátká nahrávka.
Album otevírá píseň "One Way Ticket", která je prý o drogách. No, proč ne? Fakt je, že jako první singl se dala vybrat buď třetí "Is It Just Me?", nebo sedmá "Bald", ale na tom už teď nesejde. Obě zmíněné (ještě s parádně hymnickou "Dinner Lady Arms") jsou nejen nejlepší kousky z novinky, ale určitě to nejlepší, co od kapely můžete slyšet obecně. Jsou to pecky s výraznou melodií, nadupaným kytarovým podkladem a proklatě ulítlým vokálem.
Justin Hawkins na "One Way Ticket..." dělá ještě větší psí kusy, než co si dovoloval na debutu. Když nedávno prohlásil, že kapelu hodně inspirovali
Queen, vůbec neplácal do větru; v kouscích jako "English Country Garden" nebo "Hazel Eyes" je vliv (nápodoba?) party kolem Freddieho Mercuryho démonicky nápadná.
To, co je na
The Darkness úžasné, je lehkost, se kterou svou muziku servírují. Je mi celkem jedno, jestli to dělají jenom pro prachy, nebo si tím skutečně naplňují své umělecké ambice. Mně stačí, že od prvních vteřin tibetského intra, které desku otevírá, nevyjdu až do poslední sekundy desáté skladby "Blind Man" z nadšeného údivu. Není to vzhlížení k bohům, k někomu, kdo přišel s novou dimenzí, ale upřímný obdiv čtveřici šašků, kteří evidentně baví sebe, své okolí a miliony lidí k tomu. Navíc to jsou famózní hitmakeři a showmani. Co dělají, dělají dobře. Je to retro? Je to revival hardrocku? Je to svérázná odpověď záplavě unifikovaného garážového rocku? Už to proboha neřešte a pojďte si zaskákat, Hawkins vás vtáhne jedna dvě.