Hned na úvod jedna korekce: Destiny's Child měly od samotného začátku velmi matoucí název. Za jejich obrovským úspěchem totiž nikdy nestál osud jako spíš chytrá strategie tatíka Knowlese, který nad nimi držel opravdu hodně pevnou ruku a neomylně jim řídil cestu ke slávě. Ty hity a multiplatinové desky pak už tak nějak přišly samy. Hlavní byla disciplína. Když se někdo vzepřel jeho příkazům, bez skurpulí se ho (spíše ovšem jí) zbavil. Takhle neslavně dopadly dvě zpěvačky, LaTavia Roberson a LeToya Luckett, které z kapely zmizely v době, kdy druhé album "Writings On The Wall" mizelo z pultů po milionech. V klipu následujícího singlu "Say My Name" se už nejen k jejich překvapení natřásá náhradnice Michelle Williams. Bylo by příliš jednoduché zaškatulkovat si Destiny's Child jako umělou popovou kapelu. Už třeba proto, že za nimi zůstalo asi deset obrovských hitů, které dodnes upomínají na r'n'b revoluci přelomu tisíciletí. Z tohoto hlediska to byla kapela, která se držela v čele a ukazovala ostatním, jak se to dělá. Stačí se podívat na sérii klonů, která po nejúspěšnější dívčí skupině všech dob zůstala, a to doslova po celém světě (od anglických Mis-Teeq přes české Black Milk až po polské Sistars). To, že byly opravdu třída, dokazují hity, hity a zase hity, které shromáždila kolekce "#1s". Odhaluje jejich nejlepší momenty, a bohužel někdy i ty trochu horší.

Všechno začalo na začátku roku 1998, kdy tehdy ještě čtveřice Destiny's Child vydala bezejmenný debut. Nesl se na tehdy pomalu uvadající vlně soulových vokálních skupin a příliš se nelišil od ostatních. Nic nenasvědčovalo, že z nich za dva roky bude nejprodávanější skupina roku. Teprve úspěch remixu "No No No Part II" ukázal, že mnohem zajímavější bude zkombinovat tradiční r'n'b s hiphopovými beaty a na rozdíl od meditativního nu-soulu zůstat v popu. Wyclef Jean z The Fugees jim na zmíněném remixu otevřel oči a o dalším směřování kapely bylo rozhodnuto. S "Writings On The Wall" přišlo album, které uvedlo Destiny's Child do hitparád a navždy zůstane jejich nejpovedenější a nejvyrovnanější deskou. Tehdy to vypadalo, že šňůra pumpidózních a superjamézních hitů nikdy neskončí. Rok 1999 byla doba výbušných stop-start beatů, které producenti Rodney "Darkchild" Jerkins a Kevin "She'kspere" Briggs okopírovali z Timbalandových produkcí pro Aaliyah. "Bills Bills Bills", "Jumpin' Jumpin'" nebo "Bug A Boo" byly obrovské hity, kterými vrcholila vlna kybernetického r'n'b. Jejich nejúspěšnější singl "Say My Name" pak shrnuje to nejlepší, co se v té době v r'n'b dělo. Další megahit "Independent Women Part 1" ze soundtracku k "Charlieho andílkům" jim pomohl udržet pozornost, když došly singly z "Writing's On The Wall". Následující album "Survivor" už přineslo první trhliny v hitové kontinuitě. Celá deska zní nepříjemně vykalkulovaně, "Survivor" až moc připomínal tupý europop typu Ace Of Base, ještě horší to bylo se strašlivou cajdákoidní baladou "Emotions", která se snažila oživit stařičký hit Bee Gees. Rozpačitý dojem z desky napravil až popový hit "Bootylicious". Možná jsem na ně moc přísný, ale "Writing's On The Wall" mám opravdu rád a "Survivor" bylo zklamání.

Pak to už šlo s DC jen dolů. Všechno začal totální propadák vánočního alba "8 Days Of Christmas", úspěch následujících sólových desek Beyonce i Kelly (Michelle vydala gospelové album, které nemělo komerční ambice) naznačil nevyhnutelnou pravdu, že kapela už před sebou nemá velkou budoucnost. Oproti očekávání ještě holky vydaly jedno album. Loňské "Destiny Fulfilled" se topilo v nekonečných soulových baladách ("Cater 2 U" a "Girl" budete muset přeskakovat i na této kompilaci), ale také přineslo "Lose My Breath", jeden z nejlepších singlů loňského roku. Beat postavený z rytmů pochodové kapely hnal trio vpřed do jejich nejlepší skladby od "Say My Name". Bohužel to byl jen falešný poplach, celá deska nestála až na jednu vyjímku (druhý singl "Soldier") za nic. Čímž se dostáváme na konec příběhu. Ještě jedno společné focení, rozlučkový koncert (nebojte, vyjde na DVD) a finito.

Povinnou výbavou podobných výběrů jsou i nové skladby. V případě "#1s" stačilo prohrabat se nepoužitým nahraným materiálem a bylo to. "Feel The Same Way I Do" na úplném konci kolekce je další neskutečně nudná balada, která se už nevešla na "Destiny Fullfilled", úvodní "Stand Up For Love" je také značně nepovedený kus (oficiální hymna Dne dětí 2005? Můjtybože!), díky kterému dostává loučení Destiny's Child ještě jeden rozměr. Ten, ve kterém si říkáte: Ještě že už to balí. Jedinou slušnější novou skladbou je "Check On It", což je aktuální singl, ovšem už ne Destiny's Child, nýbrž jen Beyonce (jak je prezentován třeba v pořadí Billboardu). Swizz Beatz za produkčním stolem dává vzpomenout na dobu, kdy DC produkovaly vzrušující r'n'b pecky s hiphopovým nábojem. Škoda zbytečných nových skladeb, které mohly nahradit třeba jejich opomíjená spolupráce s Timbalandem "Get On The Bus", "Dangerously In Love", což je dle mého nejlepší balada, kterou kdy natočily, anebo třeba "With Me, Pt. 1" z první bezejmenné desky.

Nakonec, "#1s" je asi jediné album Destiny's Child, které stojí za to vlastnit. Notabene, když vyšlo jako dualdisk a na flipside DVD najdete sedm hitů v klipové podobě. Jde většinou o standardní MTV r'n'b klipy, kde Beyonce, Kelly a Michelle natřásají své butts, ale že jim to slušelo, nepopře žádný škarohlíd. DVD samozřejmě obsahuje i album ve formátu 5.1. Po pravdě jsem byl trochu překvapený (samozřejmě že příjemně), když výběr vyšel ve formátu dualdisku, protože Beyonce a spol. tak přišly o další peníze z klipového DVD. Dobře pro nás.