Bylo to uprostřed jejího turné, bylo to doma v Praze. Lenka Dusilová zavítala 22. listopadu do Roxy, aby tam pokřtila svou novou desku "Mezi světy". Přišla jí pomoct řada hostů včetně Davida Kollera. Kdo nebyl, může tiše závidět. A že by se vás tam vešlo!
© Luboš Kreč / musicserver.cz Ve tři čtvrtě na osm postával před Roxy jen malý hlouček, žádné davy, žádná tlačenice. Uvnitř to nevypadalo jinak, u šatny fronta čtyř lidí, u baru tří, na place jste se o místo nemuseli přetahovat vůbec s nikým, bylo ho zkrátka dost. Ne snad, že by návštěvnost koncertu byl propadák, ale skoro bych čekal víc, když po celé Praze visely plakáty a
Dusilka na chodce útočila z každého kontejneru a patníku. Na druhou stranu lepší půl Roxy než vyprodané Roxy, to by se tam pak lidi udusili, jak je známo. Ten večer mohlo dorazit nějakých čtyři sta, možná pět set lidí, a to není špatné číslo. A kdo přišel, nelitoval. Příjemná show se nesla v duchu jakési rodinné atmosféry, takového souznění mezi jevištěm a publikem, mezi umělci a spokojenými posluchači.
© Luboš Kreč / musicserver.cz Nebyla žádná předkapela, byl předhudebník. Ano, v roli supportu vystoupil anglický písničkář
James Harries, který půl hodiny stál sám na pódiu jen s kytarou a svojí muzikou. Pravda, představa, že jdete na - řekněme - rockový koncert, kde má zábavu rozehřát tesklivý folkař, je přinejmenším zarážející, jenže, světe div se, ono to funguje. A zásluhu na tom má samozřejmě manchesterský rodák Harries: Zaprvé jeho neuvěřitelně intenzivní, plný hlas, ne nepodobný třeba Eddiemu Vedderovi z
Pearl Jam, zadruhé zpěvákovo charisma. Lámanou češtinou servíruje nenápadné vtípky, svou zdánlivou stydlivostí si podmaňuje především ženská srdce. Fascinující je hlavně naléhavost jeho projevu, neboť Harries jako by zapomíná na okolní svět a plně se ponořuje do vlastních písní, se zavřenýma očima se potom zmítá za mikrofonem, podivně cuká nohou a vůbec z něj má člověk pocit, že není v klubu, ale kdesi poletuje v éteru se svými notami.
© Luboš Kreč / musicserver.cz James Harries plnil Roxy svou hudbou cirka půl hodiny, pak přišla krátká přestavba a v půl deváté nastoupil nejprve band, poté i
Lenka Dusilová. Než se opřeli do nástrojů, měl jsem obavu, jak bude materiál z "Mezi světy" znít naživo, protože deska to je sice báječná, ale nepříliš energická, spíše taková poslouchací. Inu, předsudky jsou od toho, aby se střetávaly s realitou a ve společném sváru se buď potvrdily, anebo vyvrátily. Že není novinka nijak skočná, za tím si stojím pořád, ale Dusilová mě vyvedla v Roxy z omylu. Na koncertě to je o mnoho lepší, a i když si u toho nezapaříte, strávit se to dá náramně, bez zívání samozřejmě. Svou roli sehrál také fakt, že skupina prokládala aktuální písničky se staršími, takže došlo i na oblíbené pecky jako "Poslední" či "Pro tebe", v přídavku "Muka", původně od projektu
Pusa.
© Luboš Kreč / musicserver.cz Co bylo však na koncertu nejkouzelnější, byl způsob, jímž
Lenka Dusilová a spol. uchopili skladby z "Mezi světy" a jemně je přearanžovali, aby se s nimi dal vyplnit klubový prostor. Skupina si pohrávala s radostí, veselí se šířilo mezi návštěvníky. Vedle intimních, pomalu se sunoucích bluesovek typu "If I'd Love You" či "Máti", vypálili vstříc nastraženým uším rockovou pecku "Maybe" nebo melodický tahák "Vlčí oči". Pochopitelně že se křtilo; to vyběhlo na pódium několik lidí včetně Davida Kollera či front(wo)manky Banany Vladivojny, z publika
Lenka Dusilová vytáhla jednu fanynku, nechala ji roznášet šampáňo, a pak se zase jelo dál. Suma sumárum to bylo výtečné představení. Kdo měl strach, že "Mezi světy" je moc zadumaná a komorní muzika, mohl se v Roxy přesvědčit, že to je opravdu jen pocit.
Lenka Dusilová,
James Harries, Roxy, Praha, 22.11.2005
Autor je redaktorem Týdne.Fotogalerie:
© Luboš Kreč / musicserver.cz
© Luboš Kreč / musicserver.cz
© Luboš Kreč / musicserver.cz
© Luboš Kreč / musicserver.cz