Poslední říjnovou středu zaplnila studio Rádia Student svérázná čtveřice Narvan. Druhý živý koncert pořadu "NaVostro". Když se nehrálo, povídalo se. Skupina v kompletním složení (Honza Machala, Libor Mikoška, Zdeněk Smetana a Aleš Čuma) toho má za sebou hodně, a tak o témata nebyla nouze. Začalo se u Marvana, skončilo u připravovaného alba. O minulosti, o přítomnosti i budoucnosti, o zážitcích veselých i smutných je i tento rozhovor.

Na webu vaší skupiny se lze dopátrat, že název skupiny je odvozen od jednoho známého s příjmením Marvan, který byl "věčně narvanej". Setkali jste se s ním někdy osobně, abyste mu poděkovali?

Libor: Nesetkali jsme se s ním, ale chtěl bych mu tímto popřát hezkej zbytek života.

Jak vypadal vznik kapely a kdo byl u toho?

Libor: Z té první fáze kapely jsem poslední člen, možná by mohl odpovědět Zdeněk.
Zdeněk: To je tak dávno, že si to skoro nepamatuju.
Libor: To bylo hrozně stručný, nemůžeš to nějak rozvést?
Zdeněk: Nemůžu si vzpomenout.

No, koneckonců si to lidi můžou přečíst na webu. Smutnou součástí vaší historie je rok 2000, kdy jste tragicky přišli o dva členy. Poté jste přestali hrát se slovy, že Narvan je minulostí. Jak došlo k tomu zlomu, že jste si řekli, že to dáte znovu dohromady?

Libor: Po té nehodě jsem já a Hans začali hrát se skupinou Laputa. Bylo nám líto, že Zdeněk nehraje. A jednou jsem šel kolem zkušebny a najednou slyším něco povědomého. A to byl Hans a Zdeněk. Když jsem otevřel dveře, bylo to, jako bych přišel domů. Pak jsme spolu začali hrát s tím, že to bude jen tak, ale začaly vznikat pokusy o nové písničky a od té doby hrajem znovu.

Tehdy jste uvažovali, že byste vystupovali pod novým názvem Prachy...

Libor: Přesně to mělo být Chceme prachy, ale klukům se nelíbilo, že chceme, a tak jsme se jmenovali jen Prachy. To ale trvalo jen chvilku, protože nás všichni pořadatelé stejně psali jako ex-Narvan. To nám přišlo divný, a tak jsme se vrátili k původnímu názvu.

Pojďme k hudebním počátkům. Co byl váš první nástroj, který jste vzali do ruky?

Aleš: Hudební, myslíš?

No... i když...

Aleš: Zdenál má pazourek... A já se ke kytaře dostal přes krájítko na vejce, které měla babička. Mikeš to měl podobně.
Libor: Jasně, tam jsou ty struny, co řežou vajíčka na plátky a jak to dělá to poing poing, to člověka strašně baví.
Aleš: Mě to třeba bavilo takových šest let.
Libor: To je dlouho.
Aleš: No, od těch dvou do osmi.
Honza: První můj nástroj byla bicí souprava vytvořená z krabic od bot a štětců do výtvarné výchovy.

A Zdeněk?

Zdeněk: Já si to opravdu nepamatuju.
Libor: Zdeněk omylem před příchodem sem stisknul tlačítko reset.

A vzpomeneš si, kdys vzal poprvé do ruky baskytaru?

Zdeněk: To mi bylo patnáct let.

A co byl ten důvod? Chtěls zapůsobit na slečny?

Zdeněk: Ne, chtěl jsem si koupit bubny, ale neměl jsem dost peněz, tak jsem si koupil levnější baskytaru za šestnáct set padesát korun. Bubny stály asi čtyři tisíce, což na mě bylo moc.

Posluchači mají rádi vaše texty, protože jsou sice jednoduché, ale nejsou plytké. O něčem vypovídají. Dřív je skládal Mario. Prozradil vám někdy, kam na ty nápady chodil? Zdeňku, pamatuješ si tohle?

Zdeněk: Pamatuju, ale myslím, že není vhodný o tom mluvit. Používal totiž různé podpůrné prostředky.

A kdo píše texty teď?

Aleš: Kdo se namane. Největším dílem se na tom podílí moderátor z nejmenovaného rádia Martin Kudlička, který nám napsal několik textů, které jsme si schválili a teď je zpíváme, na zbytku jsme se podíleli všichni dohromady.

Na koncerty jezdíváte společně v jednom autě. Shodnete se, jakou hudbu si tam pustíte?

Aleš: Přesně se shodneme - my si nepouštíme žádnou hudbu.

Máte toho plné zuby...

Aleš: To ani ne, jen si tak vykládáme zážitky a tak.
Libor: V tomto věku už máme totiž spíše plný zuby plomb.
Aleš: Já bych si dovolil pozdravit svoji zubní lékařku Jolanu.

Je skupina vaše zaměstnání, nebo se živíte něčím jiným?

Libor: Řekl bych to spíš tak, že pracujeme na svou budoucnost. Hrajeme a říkáme si, že to třeba někoho potěší natolik, že se tím jednou budeme moct živit. Ale už je to strašně moc let, co to děláme, ale pořád jen doufáme.

A co tedy děláte, když nedoufáte?

Libor: Aleš se živí malováním a grafikou...
Aleš: Sixtinská kaple a podobně...
Libor: I když to bylo před pěti sty lety. Tomu Davidovi jsi ho ale mohl udělat většího. No třeba za dalších pět set let. Jinak Zdeněk je požární technik, Hans práce všeho druhu a já se starám o další kapely, co se týče natáčení a tak.

A co koníčky?

Aleš: No tak největším koníčkem je kapela.

Jistě, a mimo kapelu?

Aleš: Tak na to opravdu už není čas.
Libor: Zdenál má jeden koníček, on je hroznej mykolog.
Aleš: To je třeba plíseň na nohách.
Libor: Ale hlavně hodně houbaří. A Honza vůbec nejí houby, ale nedá se říct, že by to byl jeho koníček.
Honza: Houby rád hledám, ale nesnáším je.
Aleš: No spíš než nesnáší, nejí. U nás v Blansku jednou snědl houbový guláš a snesl to celkem v pohodě.

Jak probíhají vaše zkoušky?

Aleš: Máme novou zkušebnu. Moc pěkná, vypolstrovaná, není slyšet nic ven. Je to tři čtvrtě roku a zatím neslyšela ani jeden tón naší skupiny. Zkoušíme na koncertech.

Jste tak dobří, že nepotřebujete zkoušet?

Aleš: To si nemyslíme.
Zdeněk: Ale koncerty jsou pak zajímavější.

Jak řešíte konflikty?

Aleš: Normálně si dáme do držky, pak to zapijem a dobrý.

Lítají zuby, a proto ta zubařka. Hádáte se často?

Aleš: No jasně, podívejte se na ten chrup.

Během hraní ti tady praskla struna. Zkoušels někdy, na jaký minimální počet strun se dá hrát, aby to ještě stálo za to?

Libor: Na vodě jsem přišel skoro o všechny - skončil jsem u dvou nejtlustších. Zjistil jsem, že to jde, ale člověk musí mít hodně velkou fantazii.

Nemluvili jsme o festivalech. Hrajete rádi, když tam nejde jen o vás, ale i o jiné kapely?

Honza: Hrajeme rádi i na fesťácich. I když není fesťák jako fesťák. Takové ty mamutí záležitosti, to je velký stres. My preferujeme vesnické tancovačky.

Když jsme u té české hudební scény, kdo se vám líbí?

Aleš: Myslíš hudebně nebo vizuálně?

Jakkoliv. Multimediálně.

Libor: V Česku je dneska těžký mít idoly, je lepší všímat si přístupu k muzice. Mně se třeba hrozně líbí Radůza. Když jsem s ní byl ve studiu, tak působí skromně, pak zaleze za to sklo a úplně se změní.
Aleš: Možná bys měl říct, za jaké sklo, protože to zní dost hrozně.
Libor: Za to izolační v té nahrávací místnosti. Pak se mi líbí Richard Müller.
Aleš: Můj opravdový idol je Petr Spálený, což je jediná hvězda, která prošla přes síto těch, které jsme si umanuli, že je chceme mít na desce jako hosty.

Máš třeba jeho plakát nad postelí?

Aleš: Mám všechno - plakáty, SP desky, LP desky, EP desky i cédéčka a kazety.

A co ostatní?

Zdeněk: S Alešem se shodneme na Petru Spáleném, i když jsem jeho poslední nahrávku slyšel někdy v roce sedmdesát dva, a to bylo poslední, co jsem z české scény absolvoval.

Jaký je váš vztah třeba k elektronické hudbě? Nelákala vás někdy elektronika? Samply a tak?

Libor: Tohle byla cesta, kterou razil Marty. On tyhle prvky vždycky přinášel a díval se v tomhle dopředu. Ta tendence v kapele není z toho důvodu, že...
Aleš: ... že teď jsou tady tak šikovní muzikanti, že není třeba někam tu elektroniku cpát. Všichni to odehrají i bez ní. Je úplně jedno, jakejma prostředkama se dosáhne toho, že přes muziku si lidi rozumějí, ať už je to s počítačem, nebo akusticky.
Libor: Přesně tak. Muzika je něco, co by někomu mělo něco říct. Jestliže si to někdo pak zpívá a žije s tím, je to nejvíc, co ta muzika může sdělit. Ať už je to jaýkoliv styl. Slyším kolem sebe spoustu hudby, která se mi nelíbí, ale vážím si toho, že to někomu něco říká.

Stíháte chodit i na koncerty?

Libor: Na koncerty chodím strašně rád, když mám čas. V ostravě jsem viděl Manu Katcheho - bubeníka Stinga a Petera Gabriela, Mika Sterna, co hrával s Milesem Davisem.

Informace z webu: Květen 2005 - natáčení nové desky v novém složení. Jak to s tou novou deskou vypadá?

Aleš: Deska je z velké části natočená, teď už to jen tak štelujem, aby to bylo dokonalý a abysme byli všichni spokojení. Zároveň zvažujem, jestli to je optimální, s čím bysme měli vyrukovat v tento předvánoční čas. A tak jsme se rozhodli vybrat zatím jednu píseň a natočit k ní obrázky - Honza točí videoklip, viděl jsem kousek a vypadá to moc dobře. A s tím bysme měli předstoupit, pokud se to podaří, do konce roku, nebo začátkem novýho.

Rozhovor je upraveným přepisem hovorů z pořadu "NaVostro" Rádia Student. Ptali se Helena Továrková a David Věžník.