Dvoudenní festival Stodola Michala Tučného si už řadu let drží stejný koncept. Pátek je rozjezdový a odehrává se pouze na malé scéně. Hlavní dějství probíhá v sobotu, kdy během dne vystupují kapely a interpreti se svým repertoárem a večer pak zní hity a někdy i méně známé písničky Michala Tučného v podání zčásti těch, co vystupovali přes den, a zčásti hostů, kteří přijedou speciálně jen kvůli tomuto večeru.

Osobně jsem se na Stodolu nějaký čas nedostal, naposled jsem tam byl před pěti lety, a tak musím podotknout, že pár drobností se přeci jen změnilo. V první řadě festival trošku zeštíhlel. Začíná to u menší scény s ne tak bohatým vybavením, pokračuje nižším počtem diváků a v návaznosti na to i střídmějším množstvím stánků, reklamy a všeho, co s tím souvisí. Nemyslím si ale, že by to komukoli vadilo. Skalní jsou jistě rádi, že se to více blíží prvním ročníkům, které začínaly opravdu jako Setkání přátel, a ostatní se s tím taky smíří, protože v malé vesničce na jihu Čech je konečně k hnutí. Dalším kladem a zároveň záporem bylo zřízení druhé, malé scény. Fakticky se jednalo o malé pódium ve stánku s pivem, kde dostaly možnost si zahrát kapely amatérské, začínající a nutno podotknout i různé kvality.Občas měli tendenci přeřvat hlavní scénu, ale tím, kdo rozhodně zaujal, a to tak, že nejenže ho lidi nechtěli pustit z pódia, ale dokonce se dostal i na hlavní scénu, byl brazilský folk-rockový kytarista a zpěvák Tarso Miller, momentálně žijící v Bratislavě. Pokud na tohoto mladíka někde narazíte, nenechte si ho ujít, jeho feeling a rytmika rozhodně stojí za slyšení.

Na hlavní scénu mezitím nastoupila náchodská folková kapela Bohadlo Band, která před časem přišla o svoji zpěvačku a vystupuje nyní pouze ve třech. Upřímně řečeno, hodně tím ztratila. Nechci říct, že pánové vůbec nezaujali, ale přeci jen v silnější sestavě by byla odezva na jejich písničky, tematicky věnované všemu kolem nás, daleko větší. Personální výměna od vystoupení před pěti lety postihla i tehdy velmi sympatické The Cell. Nemůžu si pomoci, ale s odchodem Davida Goreho přišel jejich blues-rock o veškeré charisma a značně i o kvalitu. Jejich vystoupení pro mě bylo zklamáním. Vystřídal je Petr Spálený se svým Apollo Bandem a ten rozhodně v Hošticích pozdvihl náladu. Sázel jeden hit za druhým a to většině bohatě stačilo. Jeho koncert sice ničím nepřekvapil, ale rozhodně nezklamal.

Docela by mě zajímalo, proč snad každá popová či pop-rocková kapela má pocit, že na Stodole na ní číhají nějací exoti a přijíždí do Hoštic s obavami, jak je publikum přijme. Tento rok s podobnými pocity dorazili Chinaski, ačkoli u nich mohly být pochyby mírně oprávněné, když je i po dvaceti letech na hudební scéně grafik plakátů dokázal překřtít z čínských lyží na čínské nebe. Přesto se veškeré obavy ukázaly jako liché. Díky smršti hitů proložené i několika novějšími věcmi si publikum získali velmi rychle a intenzivně, a to včetně těch pár exotů, kteří jsou ale snad na každém festivalu. A ani k tomu nemuseli hrát "Stánky" jako před časem Kryštof.

Velká hudební kvalita přišla po nich s Robertem Křesťanem a Druhou Trávou. Nemůžu si pomoci, ale čím více je sleduji, tím více mám pocit, že u nás, tedy v České republice, jejich bluegrass světové kvality v kombinaci s keltskými inspiracemi a folkem jen málokdo docení. Rozhodně tedy ne na festivalu, jako je Stodola, kde přeci jen publikum žádá hlavně písničky známé a ověřené. Druhá Tráva totiž nepodlehla tomu, co by chtěli slyšet diváci, nezařadila třeba "Panenku", ale naopak hrála kousky z alb věnovaných Bobu Dylanovi nebo z poslední "Pojďme se napít". Netvrdím, že by jejich vystoupení byl nějaký propadák, to by nemuseli přidávat "Dívku ze severu", nicméně předvedeným instrumentálním i pěveckým výkonům by slušela o něco bouřlivější odezva.

Velkou neznámou pro mě byli slovenští Neznámi, kteří už ale na Stodole v minulosti vystoupili. Musím říct, že se jednalo o velmi příjemné překvapení, už jen proto, že se v našich končinách konečně objevila kapela hrající velmi kvalitní moderní americké country. Pětičlenná formace se ani nebojí spojit tento styl se slovenskými texty a výsledek zní opravdu skvěle, protože i jejich zpěv, tedy barvami hlasů, do něj zapadá. Publikum na Stodole sice tak moc nenadchli, ale bylo to znovu hlavně proto, že hráli výhradně svoji tvorbu a většina návštěvníků sotva znala nějakou jejich písničku. Naprosto opačná situace panovala, když na pódium nastoupil František Nedvěd se svým synem Vojtěchem a doprovodným baskytaristou. Před scénou v tu chvíli bylo plno a publikum si plnými doušky vychutnávalo notoricky známé písničky jako "Igelit", "Na kameni kámen", "Růže z papíru", mezi které sem tam zařadili méně známou věc, třeba i ze sólového alba Vojty. S oběma si obecenstvo samozřejmě hlasitě zazpívalo, a mělo tak skvělou průpravu na večerní část.

Tradiční večerní defilé nemohl odstartovat nikdo jiný než Aleš Háma, který je vlastně už takovým maskotem festivalu. Navíc už není jen moderátorem, ale i zpěvákem, jenž se dost často, a vůbec ne špatně, připojil k doprovodné kapele. Tou už nebyli Tučňáci, ale BlueGround. A štafetu, kterou od někdejší kapely Michala Tučného přebrali, nesou dál s velkým přehledem a profesionalitou. Prvním, kdo si s nimi zazpíval, byl ovšem Ondřej Hejma, který rozezněl Stodolou "Diggy Liggy". Poté už se na pódiu začali střídat zpěváci a zpěvačky jak na běžícím pásu. Mezi ty nejvýraznější patřili Lenka Nová, jež zpívala například "Fidlej celej den" nebo "Já budu žít na věky", Ondřej Ruml, který vzal opět do ruky i banjo, a pochopitelně i Tomáš Linka. O pocty a vzpomínání se tentokrát musel Michal Tučný dělit ještě s dalším člověkem, který už není mezi námi. Hojně se totiž vzpomínalo i na Zdeňka Rytíře, který pro Tučného otextoval nejednu jeho písničku. Právě jemu věnovala Lenka Nová "Kosmickej vandr" a o něco optimističtější "Spím v obilí". Oběma pak všichni zúčastnění poslali do oblak, ze kterých se chvílemi snášel déšť, lampiony podepsané většinou účinkujících.

Ačkoli je Stodola považovaná za country festival, jeho produkce se rozhodně nebojí sáhnout do řad účastníků talentových soutěží. Ty vedle zmíněného Ondřeje Rumla již tradičně zastupovala i Leona Černá, která na Stodole pevně zakotvila už před lety, a také Jiří Zonyga. Oba si společně zazpívali "Len chcieť", což byl vzhledem ke slovenštině trošku nelogický krok, zvlášť když za chvíli nastoupil na jeviště i Jaroslav Šimo, zpěvák Neznámých. Přihlížejícím to ale nijak nevadilo - i přes zmíněný déšť se velmi dobře bavili. Kdyby vás zajímalo, kdo letos vyfásnul prubířský kámen "Prodavač", pak vězte, že to byl Ondřej Hejma. A zhostil se ho vcelku se ctí. Celkem večer zaznělo více jak padesát písniček a končilo se až kolem jedné hodiny ranní, kdy v tradičním finále nastoupili na scénu všichni účinkující, aby společně zazpívali "Rovnou, tady rovnou", "Snídani v trávě" a "Báječnou ženskou". Podpořil je dokonce i Dominik Hašek, který kde se vzal, tu se vzal, najednou křepčil s lidmi pod pódiem.

Lidé si to možná neuvědomují, nicméně Stodola Michala Tučného je svým způsobem unikátní hudební festival. Má sice jakousi gloriolu českého country, podpořenou pivními soutěžemi a třeba i možností vyhrát bojler za čtyři přinesené podprsenky, ale v tom nejsou jeho kořeny. Ty spočívají v dodržování onoho hesla "Country je vše, co se mi líbí" a díky tomu se nebojí přivítat i jiné žánry. Ona unikátnost pak spočívá především ve večerní části, kdy spoustě muzikantů, zpěváků a zpěvaček stojí akce za to, aby přijeli a během krátké doby těsně před koncertem nazkoušeli pět, šest písniček, které předtím znali, anebo taky neznali. Pak je navíc musí zazpívat po svém, ale zároveň tak, aby je přijalo publikum, které je má naopak velmi dobře naposlouchané a příliš neodpouští chyby. A je neskutečné, že toto spískal jediný člověk, jenž se na to už bezmála dvacet let dívá z nebe. Tak zase za rok na shledanou, Tučňáci.