V poslední době se rozjela móda alb kolaborací, kdy si k sobě osobnosti, působící na hudebním poli už nějaký pátek, zvou umělce odlišných žánrů i generací. Po Grammy ověnčeném Santanově albu "Supernatural" se stejného úspěchu dočkala i deska "Genius Loves Company" Raye Charlese. A do třetice všeho dobrého přichází s podobně koncipovaným albem také Herbie Hancock, jazzový a funky klavírista a někdejší spolupracovník Milese Davise, jehož deska dostala název "Possibilities" a jejíž osazenstvo slibovalo velice zajímavé fúze.

Hned od počátku se vrhnu na jednotlivé skladby potažmo umělce, protože v podstatě co kus, to naprosto odlišná písnička. Celou desku otevírá jazz-popová "Stitched Up" s poměrně povedeným vokálem mladíka Johna Mayera, a toto spojení patří mezi ty vcelku povedené. Hancockův klavír je zde velice dobře vyvážen se zpěvem a basou. Vokál k "Safiato" nazpívala Angelique Kidjo, ale to není až tak podstatné, protože prim v téhle písničce jednoznačně hraje Santana a můj pocit z ní je takový, že se Santanova kytara s Hancockovým pianem tluče a ani v jednu chvíli nejsou tyto dva v jakékoliv symbióze. Ovšem následující "A Song For You" je naprostá hudební lahůdka. Vokál Christiny Aguilery se v ní mazlí s Hancockovým klavírem a Christina zde dokazuje, že má talent na jakýkoliv styl, i když je to právě jazz, v jejím podání s drobnými náznaky r'n'b. Písnička samotná má přes sedm minut, ale vězte, že byste ji dokázali poslouchat klidně i déle. Spolupráci s Paulem Simonem v následující mainstreamové "I Do It For You" lze také označit za povedenou, i když v porovnání s předchozí působí jako nemajetný příbuzný.

"Hush, Hush, Hush" doprovází svým zpěvem Annie Lennox a musím přiznat, že právě tato skladba patří k těm opravdu nevyužitým příležitostem, což neplatí o následující "Sister Moon". O vztahu Stinga k jazzu se nemusím rozepisovat. Sting zde působí naprosto přirozeně a tato spolupráce se řadí hned za "A Song For You". Pravděpodobně nejhůř dopadla coververze U2 "When Love Comes To Town", kterou zde ale najdeme spíš v úpravě B.B. Kinga. Do spíše bluesové písničky začínající v country stylu Hancock jazz doslova vpašoval a ani Jonny Lang natož pak Joss Stone svým zpěvem nijak skladbu nepozvedli. Co se nepovedlo předchozí dvojici, to přinesla dvojice následující - Damien Rice a nepříliš známá Lisa Hannigan v "Don't Explain". Navíc spojení piana s cellem podtrhuje výborně náladu celé skladby. Následující "I Just Call To Say I Love You" snad není nutno vůbec představovat. Ovšem na "Possibilities" je v takové podobě, že byste ji těžko poznávali, a dokonce je natolik jiná, že ji snad nelze s originálem ani srovnávat. Tak jako tak i tato skladba patří mezi to, čím se může "Possibilities" chlubit. Zajímavostí je, že samotný Stevie Wonder ji zde nezpívá (to zastal Raul Midón), ale autor sám si zde zahrál alespoň na foukací harmoniku. Závěrečná "Gelo Na Montanha" je již pouze takovou poklidnou tečku za vcelku povedeným albem, od kterého se ale čekalo přece jen něco víc.

Jak je patrné už z nadpisu, "Possibilities" nevyužilo naplno své možnosti a potenciál. V některých skladbách se samotný Herbie Hancock lehce ztrácí, což je vhledem k jeho umění poměrně velká škoda. Naopak ale oplývá i skladbami, kvůli kterým stojí za to si tuto desku minimálně jednou poslechnout.