Sean Paul mě prostě dokáže ukrutně pobavit. Málokterý umělec mi dokázal svým úspěchem vnést do života tak nový sound, jako se to před dvěma a něco lety povedlo Seanu Paulovi. Dancehall pro mě byl naprostou neznámou a pod pojmem jamajská hudba jsem si představil jen Boba Marleyho a po něm zhola nic. World music pro mě byla škatulka pro směsici domorodých skřeků a hrdelních zvuků promíchaných s bubínky a různými třesátky. Jenže každý jednou otevře oči a mně k tomu dopomohl "Dutty Rock". Pro Seana to byl už druhý zápich, nicméně teprve ten vynesl jeho zvuk ven z ulic Kingstonu a udělal z něj po právu celosvětovou hvězdu velké jasnosti. "Gimme The Light", "Get Busy", "Like Glue", and "I’m Still In Love With You", do you remember? Sure ya do. "Trojice", čili "The Trinity", doplňuje jeho diskografii třetím albem.

Těžko říct, zda je "The Trinity" úplně tím, na co jsme čekali. Možná byla očekávání příliš veliká a revoluce mohla přijít jen jednou. Ale rozhodně je tahle deska velmi zábavná, o tom není sporu. Už to není fresh and new, možná zní o trochu monotónněji, ale i tak soudím, že tohle album dokáže letošní letní reggaetonovou vlnu zahnat na ústup. Tím nechci žánru škodit, jen zatím nezrodil hvězdu, která by byla schopna konkurovat Seanovi (nemluvě třeba o Shaggym vycházejícím ze stejných kořenů).

S recenzemi mám v poslední době celkem potíž. Často se mi dostane do rukou hudba, u které se sice orientuju v metakontextu, ale v kontextu základním už nikoliv. Sean Paul totiž neselhal v tom, jak udělat zábavné a barvité album, selhává jen má imaginace, co se týče jeho popisu. Proto vězte, že úvodní singl "We Be Burnin'" není zdaleka nejzábavnější věcí na albu, taková "Eye Deh A Mi Knee" je neuvěřitelně zábavnou skladbou, i když vůbec nevím, o co v ní textově jde (krom občasného rozpoznání slov koleno a oko), instrumentální složku si díky rozjásaným synťákům a foukací harmonice v podkladu užívám dokonale. "Yardie Bone" skvěle oživuje hostující Wayne Marshall, jenže tuhle spolupráci a zbytek alba zašlapává do země neskutečně hypnotická a podmanivá "I'll Take You There", kde Sean jen tak zlehka skanduje ("Follow me baby / I got the vibe") do hutného beatu, který by mohl ze slušného sterea způsobovat seismické otřesy zaznamenatelné až za Atlantikem. Jestli tohle nebude singl, tak nevím. Na "Never Be The Same" prokazuje úctu domácí tradici a zní dost reggae, "Breakout" zas (možná jen mé zbožné přání) oslavuje starý dobrý hip hop a sirény dají vzpomenout na staré Public Enemy. "Connection" je správně eroticky dusná (Nina Sky to prostě má v hlase), i když na první poslech by mohla působit unyle. Dojem harémového dusna podpoří i arabský sampl.

Když tak nad tím uvažuju, něco ke zmínění se nakonec i našlo. "Trojici" by nejspíš prospěla menší stopáž a hrací doba, protože místy už je Seana moc, ale co. Tohle prostě k jeho stylu patří a nakonec i proto jej máme rádi. Působí sice jako machisticko-šovinistický spratek, ale proč ne? Je zábavný a pořád ještě neoposlouchaný, takže "volume up" a jedem!