Přestože to nemusí být evidentní, poměrně úspěšní Support Lesbiens bojují skoro se všemi problémy každé druhé tuzemské kapely. Ať už jde o finance, nevyhovující kategorizaci (v jejich případě popovost) či o předsudky, přisuzující jim nálepku protivné partičky nafoukaných hajzlíků. Minimálně názor o přerostlém egu však bere za své hned během první minuty strávené v zákulisí. "I když pro lidi navždy budeme namyšlená kapela, vždycky jsme zůstali stát pevnejma nohama na zemi," říká zpěvák Kryštof Michal. O pozici Support Lesbiens, dobách minulých, budoucích i o smyslu života jsme si spolu povídali v šatně olomoucké Sidie po skončení třetího vystoupení podzimního turné skupiny po českých halách, které vyvrcholilo v pražské T-Mobile Areně.

Trochu mě překvapilo, že dnešní koncert nebyl vyprodaný.

Tak je fakt, že ta kapacita není zcela využitá, ale nás to zas až tak nepřekvapuje. Informace, který máme o návštěvnosti některejch kapel, který jezděj koncerty souběžně s náma, jsou docela tristní až drastický, takže já musím zaklepat, že ten sál není prázdnej. To je v podstatě obecnej problém, kapely teď prodělávaj těžký období, na všechny věci se obecně chodí málo, samozřejmě krom dvou tří fenoménů doby. A to my nejsme. Přestože na scéně fungujeme celý léta, vždycky budeme muset obhajovat svoje pozice, ať už kvůli tomu, že zpíváme anglicky, nebo kvůli tomu, že se o nás v kuloárech říká, že jsme namyšlený, a na to se snažíme bejt připravený. Nemůžeme si stěžovat, protože zrovna dneska ta atmosféra byla fakt super, a to je mnohem lepší než vyprodanej koncert, kterej za moc nestojí. Třeba je to i tím, že se to těm lidem tak líbí, že se prostě natlačej dopředu. (Smích)

Co je podle tebe důvodem toho, že návštěvnost takhle klesla?

Ono to není nelogický. Prodejnost desek všeobecně klesá, objevuje se čím dál tím víc kapel, dělá se čím dál tím víc koncertů... Zatímco před patnácti lety byla hudební scéna jedna z věcí, která lidi stmelovala, dneska je v tomhle společnost hodně diferencovaná. No a v neposlední řadě v tom hraje roli i ekonomická situace. Co si budeme nalhávat, život je tady čím dál tím dražší a lidi musej počítat peníze. Nejsme sociologové, abysme to rozebírali a hledali na to lék, takže nezbývá než zatnout zuby, makat a doufat, že stejně jako se vrací hudební trendy, vrátí se i trend vysoký návštěvnosti koncertů.

Věříš i tomu, že se jednou vyrostete do halové kapely, jako se to povedlo například Lucii nebo Kabátu?

Samozřejmě, že bysme chtěli dosáhnout pozice, aby nám hudba vynášela ještě víc, nenasytnost je koneckonců lidská přirozenost. Ale kdo ví, co bude. Před dvanácti lety jsme taky nikomu neuvěřili, že se dostaneme tam, kde jsme dneska. Každopádně mít narvaný haly tisícema lidí pro nás není prioritní, je mnohem lepší tisícová návštěvnost po celou kariéru než dvacet tisíc lidí dneska a tři sta lidí o pět let později. V kapele jsme se už dávno shodli na tom, že ideál by pro nás byl dělat dlouhou dobu desky a jezdit koncerty, aby to bavilo jak ty lidi, tak i nás, třeba ještě dvacet let. Takže se taky snažíme hlídat si pro to podmínky a hlavně dělat každou tu hudbu barevnou tak, jak je barevnej život sám. Návštěvnost je problém podřadnej.

Tohle byla moje první návštěva koncertu Support Lesbiens po delší době a musím říct, že mi to přišlo znatelně tvrdší než dřív. Je to čistě můj dojem daný větším prostorem a tím pádem vyšší hlasitostí, nebo jste fakt přitvrdili?

Tak za prvé hrajeme tři starý tvrdý pecky. Za druhý je to daný tím očekáváním, protože mediální dojem danej singlama, který tvoří veskrze krotký písně jako "In Da Yard" nebo "Cliché", z nás dělá popovou kapelu, což nejsme. Pak je docela paradoxní, když lidi, který vynesou soudy o jakýmsi popovým odpadu, přijdou na koncert a ptaj se nás, jestli jsme přitvrdili. My jsme vždycky zněli naživo tak, jak dneska. Ale zase je pravda, že to, co říkáš ty, jsme zaznamenali za poslední rok v docela velký míře i ze strany lidí, který nás znají dlouhá léta.

Je znát, že si naživo hodně zakládáte na vizuální stránce. Kdo vymýšlí, jak bude vypadat scéna toho či onoho turné?

Pro turné k "Tune Da Radio" jsme si najali odborníka, tady jsme si to chtěli udělat sami. Tím, že jsme sehnali tyhle obrazovky, odpadly problémy s nasvícením, protože jsou výrazný, nepřebitelný a navíc nemusíš řešit, jestli je dost místa za scénou, což se u plátna, na který se promítá zezadu, řešit musí. Nejdřív jsme na to sedli jako celá kapela, ale pak jsme se hrozně pohádali a zjistili, že v pěti lidech se asi neshodnem, takže to nakonec dopadlo tak, že já a basák Honza Daliba jsme se trhli, vymysleli to tak, jak to je, a Honza to pak celý realizoval v počítači. Největší dík za tu scénu patří jemu.

Nedávno jste vydali v reedici vaše první dvě alba. Setkáváte se s tím, že by vám lidi vyčítali, že na tomto turné nehrajete víc písniček z té doby? Na plakátu k němu je totiž obrázek té dvojdesky, což logicky navozuje pocit, že jde o turné k ní.

Je pravda, že někdo by mohl namítat, že je to propagovaný na tom plakátu, ale my jsme se vždycky snažili říct dost nahlas, že v případě tý reedice nejde o žádnou aspiraci na řadový album, že to skutečně vydáváme jako reakci na poptávku ze strany fanoušků, kterou řešíme už několik let, protože stále víc a víc lidí zjišťuje, že vůbec máme nějaký alba, a chtěj si je koupit nebo vypálit. My jsme jim až do týhle chvíle museli odpovídat, že ty desky doma nemáme ani my a že koupit ani dolisovat se taky nedaj, protože původní mastery taky neexistujou. A tohle je logickej důsledek. Není to další řadová deska, neděláme kolem toho žádnej poprask, zásadně tím nikam nesměřujeme, k ničemu se stylově nevracíme, nikdy jsme neměli ani zájem ty desky nějak křísit.

Nemáš pocit, že se moc nemluví o tom, že stylově jsou ty alba někde jinde, než kde jste teď? Dovedu si představit, že si je spousta mladších fanoušků pořídí v naději, že jde o ty samé Support Lesbiens jako dnes.

Ne ne, já si myslím, že i to, jak to prezentujeme na koncertě, jasně říká, o co jde, a když je někdo překvapenej, tak příjemně. Navíc tím uspokojíme tu část fanoušků, který dodnes žehraj na to, že jsme tenhle styl opustili a dodnes odmítaj přijmout, co se jim snažíme léta vysvětlit, a to, že náš hudební odklon, tak jak oni to nazývaj, se nestal v roce 2000, ale už v roce 1996, což byl jeden z důvodů, proč jsme se rozpadli, jelikož ta firma to tehdy neskousla, stejně jako to neskousávaj ty lidi. Možná, že ta firma tehdy udělala dobře, že to nevydala, možná, že to zpoždění fakt bylo potřeba. My jsme se tomu tehdy smáli a říkali: "Ty vole, třeba je to nadčasový." (Smích) A znovu opakuju, že šest písniček z "Regeneration?", viz "Bubblebrown", "Fisherman's Friend", "Please Look At Me", to jsou všechno pecky, který vznikly v roce 1996. Tehdy jsme z ničeho nic vnitřně cejtili, že si chceme odlehčit, že už nechceme dělat ten brutální hardcore a bejt brutální kapela, protože naše přirozenost taková nebyla, už nás to začalo trošku demolovat. Ale to je zase o dospívání, díky němuž jsme přišli na to, že asi z toho Bronxu fakt nejsme, že žijem v Praze uprostřed Čech, že jsme multikulturní národ, což by se mělo promítat do naší hudby.

Není zvláštní, že ta samá firma, co to tehdy zamítla, po vás o pár let později skočila?

Ona vlastně tou samou firmou zůstala, jen co se týče názvu, de facto to je dneska úplně jinej subjekt s jiným sídlem, jsou tam úplně jiný lidi, jiný vedení, což je taky důvodem toho, že nemáme ty mastery prvních dvou cédéček. V tom roce 2000 to bylo zajímavý v tom, že oni nebyli první, kdo nás chtěl vydat. My jsme to skoro upekli s jinou firmou a v tu chvíli se ozvali ze Sony, dali na stůl podmínky, ze kterejch jsme u tý druhý firmy museli dost slevit, a to rozhodlo.

Že jsou zase k sehnání ty první dvě desky je samozřejmě fajn. Ale jak to vypadá s deskou novou?

Zatím to vypadá tak, že půjde o stejnej model jako v případě "Midlife", ale přistoupíme k ní trochu jinak. Když jsme nahrávali "Midlife", udělali jsme nejdřív hodně dotažený demo, na něm jsme si ověřili, že to funguje, a pak jsme to šli celý přenahrát. A myslím si, že letos nahrajeme jenom to demo, na přenahrávání se úplně vyprdnem a rovnou ho vydáme. Snad tím konečně přesvědčíme lidi, že vlastně nejsme popový, že je to jen dojem danej zvukem tý desky, kterej jsme možná až moc vyčistili. Zkrátka by to mělo bejt špinavější. Koneckonců, když si pustíš "Midlife" a otočíš volume úplně doprava, tak ono to zas nezní až tak popově.

Kdy byste tu desku chtěli vydat?

V říjnu 2006, možná i dřív. Na podzim příštího roku.

Říkal jsi, že neustále hájíte své pozice. Jsou řešením televizní estrády?

Jsme si naprosto vědomi toho, že osmdesát procent lidí v tomhle státě možná někdy slyšelo jméno Support Lesbiens, ale furt si myslí, že jsme zahraniční kapela, a televize je jedna z mála možností, jak tu naši hudbu spojit s našema ksichtama. Spousta obyčejnejch lidí pak zjistí, že tě zná, aniž by o tom věděla. Když se mě nedávno moje malá sestřenice zeptala, jestli v těch Support Lesbiens, který denně poslouchá v rádiu, fakt zpívám já, tak mně trošku spadly klapky z očí. (Smích) Takže ono asi je potřeba se někde sem tam ukázat. My jsme se navíc zúčastnili sportovních anket, což jsem třeba já jako bývalej vrcholovej sportovec snášel docela dobře, protože jsem tam hrál pro všechny ty Hašky a Jágry a Nedvědy a tak dál a nemám pocit, že bych se měl za co stydět. Koneckonců, jeden z důvodů, proč jsme se v roce 2000 vrátili, byl ten, že jsme se už nemohli nečinně koukat, jak to s tou naší hudební scénou vypadá, a rozhodli se na její úrovni znovu podílet, protože jenom sedět a nadávat nikam nevede. A vyštípat všechny ty Karly Hály a začít malinko obměňovat tu skladbu, je třeba i v těch televizních pořadech. V pořadech typu "Zlatá mříž" nás ale nikdo nikdy neuvidí.

V jednom z čísel časopisu Filter se přiznáváte, že taky občas zahrajete na nějakém tom snobáckém večírku.

Tak my snobácký společnosti rádi loupeme. Zrovna proti tomuhle nejsme nijak vyhraněný a naprosto nikdo nezakrejvá, že jediným důvodem, proč tam jdeme zahrát, jsou finance, protože nám můžou hodně pomoci. Protože jakýkoli dobrý hudební vybavení tady stojí tolik jako v Německu. Jedna slušná basa stojí padesát šedesát tisíc, basovej aparát třeba sto dvacet tisíc. To pak člověk s českým platem v tomhle směru docela živoří. A pak přijde nějaká firma a řekne: "Pojďte nám, kluci, zahrát na večírek." No a my řeknem: "Tak dejte půl mega a my vám zahrajeme." (Smích) Když už se dostaneš do pozice, kdy za tebou ty firmy choděj, proč bys to měl odmítat? Ale samozřejmě záleží na tom, kdo nás zve, kolikrát si naschvál řeknem sumu, která je přemrštěná, jen proto, že tam nechceme. Taky to nijak zvlášť nepřeháníme, už proto, že se nechceme profilovat jako kapela, která se živí hraním na večírcích.

A jak se díváš na to, když taková kapela za půl mega zahraje na předvolebním meetingu?

Tak to pozor, to už je pak hluboká orba. My samozřejmě nejsme apolitický, tohle téma nás hodně zajímá, ale nikdy jsme veřejně politiku moc neřešili. Naopak, dávno jsme se shodli na tom, že takový věci k Support Lesbiens nepatří, byť jistá angažovanost je skrytá hned v našem názvu. Já osobně bych politika nešel podpořit ani za milion, speciálně ne sociálního demokrata.

Tys dneska na pódiu říkal lidem, že jedna z nejdůležitějších věcí v životě je umění pochybovat. Pochybují o sobě Support Lesbiens často?

No ježišmarja! Ano, my oplýváme velikou dávkou sebevědomí, což je pro tuhle práci jedině dobře, ale snažíme se to o to víc kompenzovat právě tím pochybováním, aby se z nás nestali namyšlený floutci, co žijou v úplně jiný realitě. I když pro lidi budeme vždycky namyšlená kapela, jsme přesvědčený, že jsme vždycky zůstali stát pevnejma nohama na zemi. A nepochybuju samozřejmě jenom o hudbě, pochybovat je potřeba o všem, o životních filozofiích, o tom, co dělám, o životě jako takovým, přesně jak jsem to říkal těm lidem: "Zastavíte se někdy z ničeho nic a zeptáte se sami sebe, tak kurva, o čem ten můj život vlastně je?" Žiješ tady už třicet let, máš přítelkyni a buduješ a platíš a vyděláváš a platíš a o čem ten život vlastně je? To neudělá každej, spousta z nich se toho neznáma lekne.

A o čem ten život vlastně je?

Hele, to já jsem řešil ve třinácti letech a řeším to dodnes. Moje prababička se narodila v roce 1906, založila komunistickou stranu, prožila obě světový války, seděla za komančů a já nevím, co všechno. A když jí bylo osmdesát, tak jsem se jí na tohle zeptal a ona říká: "Zajímavá otázka." Nakonec jsme se shodli na tom, že ten život je asi třeba žít dobře, být dobrej člověk, mít svý zásady, který vycházej z křesťanství, byť křesťan nejsem, a tak dál. Žít a činit tak, jak očekáváš od druhých.

Díky za rozhovor.