V Americe frčí španělština. Jestliže tamní školy vyučují nějaký další jazyk kromě angličtiny, je to většinou španělština. Kam se tam na ní hrabe němčina s francouzštinou. Není divu, vždyť Mexikánců se po USA potuluje několik milionů, svou pozornost k nim už upínají také politici a marketingoví specialisté. A muzikanti, resp. jejich vydavatelé jakbysmet. Z tohoto pohledu jsou latino-metalisté Ill Niňo sázkou na jistotu, ale to by jim člověk křivdil. Vždyť šestice ostrých hochů na sebe poprvé upozornila už na začátku milénia singlem "What Comes Around". Pravda je ale taková, že skutečný průlom nastal až ve chvíli emise soundtracku k pitomému hororu "Freddy Vs Jason", neboť jejich příspěvek "How Can I Live" z desky "Confession" byl vybrán jako úvodní singl. A dobře udělali producenti. Jedna z nejlepších věcí, jakou kdy Ill Niňo natočili, zabodovala. Nyní se o sextetu, který sice pochází z New Jersey, ale hrdě se hlásí k jihoamerickým kořenům, dá říct, že patří k té vyšší střední třídě moderního metalu, či, chcete-li, nu-metalu. A novinka "One Nation Underground" jejich solidní postavení potvrzuje.

Předně si je třeba ujasnit, zda měla kapela nač navázat. Inu, v tom je trochu zádrhel. "Revolution, Revolucion" z roku 2001 není špatná deska, spíše naopak. Její nástupce zpřed dvou let "Confession" byl ale průšvih. Někdo si to možná nemyslí, ale můj názor je takový, že Ill Niňo se na dvojce evidentně hledali a bohužel až příliš často sklouzli k poplatné melodičnosti a rozplizlosti. Ale díkybohu teď tu jsou s "One Nation Underground", což je v kontextu jejich dosavadní tvorby hukot jako svině. Fakticky. Skupina si asi uvědomila, že popinou stejně neprorazí, a tak se vrhla do náruče hardcoru, trash-metalu, takového poctivě ostrého crossoveru. Už od první písně "This Is War" posluchače masírují hodně říznými riffy, nadupanou rytmikou, která se zmítá tu ve speedu, tu ve stoner rocku, a především pak vokálem Christiana Machada. Ten i nadále nezapomíná na jeho civilní polohu, ale dobrou polovinu alba hrčí, křičí, rapuje, prostě za mikrofonem pořádně řádí.

Vzornou ukázkou proměny Ill Niňo je pecka "Turns To Gray", v níž hostuje Jamie Jasta z HC hvězd Hatebreed. Věřte, že tuhle píseň byste od běžné produkce Hatebreed takřka nerozeznali, a kdo zná jejich syrový, agresivní projev, jistě zavrtí hlavou. Samozřejmě, že Machado s pěti bratry ve zbrani nezapomněli jak připravit chytlavý song, který se chytne na rockovém rádiu. Nový singl "What You Deserve" nebo "All I Ask For" jsou volnější, hodně melodicky položené kousky. Stejně se při nich ale metalový fanda nebude svíjet nechutenstvím, spíš je bezmyšlenkovitě skousne. Problém "One Nation Underground" leží jinde. Bohužel novinku trápí totéž, čím trpěl debut. Kolekce to je v zásadě dobrá, ale jaksi nevyrovnaná. Nemůžu si pomoct, ale některé věci mi zkrátka přijdou jako vaření z vody. "Corazon Of Mine" nebo "Everything Beautiful" prostě nudí, protože jim chybí tah na branku a i ta melodie. Sporné jsou i dvě takřka vyklidněné písně v závěru desky - "My Pleasant Torture" a "Barely Breathing". Ale vlastně jsou dobré, jen jim člověk musí přijít na chuť. Naproti tomu perkusový rozjezd "In This Moment", kde se postupně přidává další rytmika a kytary, kompenzuje ledasjakou nedbalost.

Měl jsem před "One Nation Underground" trochu obavu, co si na mě Ill Niňo připravili. Chápejte, po "Confession" jsme jim nedůvěřoval. Ale překvapili mě, a to hodně a mile. Když jsem dumal, jakou známku jim dát, zmítalo se to ve mně jako v hrnci se cvrčky. Sedm, nebo osm? Nakonec jsem se rozhodl pro nižší číslo, ale té rozpolcenosti a nejistoty v tom je dost. Vězte tedy, že bod sem nebo tam nehraje roli. Podstatné je, že Ill Niňo natočili slušnou metalovou desku, kterou stojí za to si poslechnout. A jestli sem zase někdy přijedou, potom i zajít na jejich koncert.