Hned první skladba desetipísňového posledního počinu HIM "Vampire Heart" dává vědět, že HIM se vracejí v postatě ve stejném vykartáčovaném kabátě zlatých středních temp, šlapavých bubnů a podmanivého zpěvu hlavního protagonisty Ville Vala. Skladba dobrá, jen mi trochu vadí, že v ní HIM chvíli kopírují tak trochu sami sebe - místy se přiblíží ke své hitovce "The Funeral Of Hearts" z alba "Love Metal". Dilema - zajímavý nápad, nebo vaření z vody a rádoby zabudování typického prvku? Mně to spíš připadá jako prvoplánové puzzle pro uši hudebních strávníků stejně jako natahování písně starými, nic neříkajícími heavymetalovými postupy v závěru písničky, které zároveň přepažují sloky a refrén. Nedá se ale této skladbě upřít šlapavost a uším příjemná vokální linka ani nenásilný harmonický zdvih refrénu. Druhá stopa, určená na discích zpravidla pro hit, nezklame. Kytara v začátku "Rip Out The Wings Of A Butterfly" zvukově sice připomíná demáč z levného studia, po kostrbaté úvodní vyhrávce však naštěstí následuje příjemná písnička s hitovějším refrénem. Docela chápu, proč byla tato píseň vybrána jako singl do rádií - nic použitelnějšího pro tyto účely na albu totiž nenajdeme.

Třetí "Under The Rose" se jeví zpočátku jako náznak dobré skladby, po chvíli ale čekám jen, kdy už bude konec, a stejně je na tom i následující "Killing Loneliness". První písnička, která mě zaujala, je až titulní "Dark Light". Hned v prvních minutách překvapuje změnou rytmu a rychlostí - dochází sice ke zklidnění jinak už klidného alba, avšak tato lehce ponurá skladba s nádechem deprese alespoň vybočuje jako první a bohužel i poslední ze standardu cédéčka. Zcela jistě není náhodou, že album bylo pojmenováno právě po této písni. Zajímavá věc - dovedu si ji představit i jako hudební kulisu v nějakém filmu... Toto pocitové "vznášedlo" má vážně něco do sebe. Další "Behind The Crimson Door" zarazí hned v začátku především muzikantskou populaci a ti méně zkušení budou nejspíš chvíli zápasit s poznáním, kde je první a kde druhá doba. Bohužel na tento slibný začátek navazuje opět stadardní HIM tempo s klasickým bum prásk ve spodku. Úvodní vyhrávka se sice písní několikrát prolíná, ale je to nerovný boj při záchraně vcelku tuctové písně, kde šanci má při opakovaném poslechu snad jen refrén. Přichází sedmá píseň "The Face Of God" a po zajímavém klávesovém téměř hororovém startu máme opět pocit, že něco z toho jsme už v předchozí tvorbě HIM slyšeli. Při jakémsi auto-copy syndromu je potřeba zvážit, co je zachování vlastní tváře autora a co kopie sebe sama. V tomto případě to nechávám ale na posluchači, třeba bude mít jiný názor než já a nechci nikoho ovlivňovat. Podivná hudební kompozice "Drunk On Shadows" s docela zajímavým refrénem ve mně vyvolává trochu pocit, že tu někdo k sobě slepil koláž z komponentů, které se k sobě občas nehodí.

Aby nevypadalo, že pořád jen kritizuji, tak devátá věc alba "Play Dead" mě docela zaujala, její refrén má skrytou sílu. Poslechově je to opět deprese a temno (což byl asi ostatně i záměr tvůrců alba), ale obvyklé mrtvolno z poslechu oživují zajímavé klavesové a kytarové prvky. Jako by se HIM na konci alba vzpamatovali, po předchozí zajímavé skladbě je tu závěrečná "In The Nightside Of Eden" a její skrytou energií sršící refrén, který harmonicky odletí do jiných sfér, takže posluchače nechává balancovat na ostří nože, jestli má, či nemá album nazvat dobrým.

Celé album na mě hází podezření, že buď jsou tito finští bizarním sexappealem vyhlížející a jinak vždy dobrou práci odvádějící chlapíci momentálně v autorském prázdnu, anebo z aktuální potřeby vydat další album vytáhli šuplíkovky, co zbyly z minulých alb, přidali pár rychlokvašek, a vzniklo tak album "Dark Lihgt". Jejich tvorbu jsem zaregistrovala od "Deep Shadows And Brilliant Highlights", které osobně považuji za velmi zdařilé a delší dobu jsem ho tenkrát nevytáhla z přehrávače. Počin z roku 2003 "Love Metal" měl také své kouzlo a především jeden velký hit "The Funeral Of Hearts". Na tomhle albu ale postrádám tak trochu život a navzdory nasazenému singlu "Rip Out The Wings Of A Butterfly" především alespoň jeden zásadní hit - nemyslím tím zrovna cajdák pro rádia, ale něco, co ve vás vyvolá při poslechu mrazení. O posledním počinu se nedá rozhodně říct, že by to bylo špatné album, ale od HIM jsem asi čekala trochu víc, možná právě proto, že předchozími alby nastavili značně vysokou laťku. Ponurost a deprese nahrávky by nemusela být na škodu, naopak by mohla být právě pro výše jmenované mrazení velkou výzvou. Tady ale bohužel ponurost potlačila život v pouhé podivně zaranžované něco. Rozhodně ale toto album fanouškům HIM doporučuji minimálně proto, aby se v budoucnu těšili na další více energičtější. K albu se ale určitě vrátím s odstupem několika týdnů a třeba mě příjemně po čase překvapí.