Celkově pátá deska amerických Staind dostala výmluvný název "Chapter V", tedy pátá kapitola. Těžko říct, jestli to je symbolické číslo, ale z alba se bohužel na zadek asi neposadíte. Což o to, není to zlé, ale člověk pořád cítí, že by to šlo udělat líp. Zatraceně líp, když víte, že Staind jsou vcelku schopní hudebníci.
To jsem se procházel jedno srpnové odpoledne Helsinkami a nohy mě tak nějak podvědomě dovedly do obchodu s cédéčky. Zevluju si tam, koukám, co nabízejí, a vtom jsem objevil, že už mají nové
Staind.
"Prosím přehrát tohle!" natěšeně jsem pravil znuděnému prodavači.
Hm, to nezní špatně, mumlal jsem si o chvíli později už sám pro sebe. Bohužel se pak objevila jedna slečna a znáte to. Zkrátka jsem nedoposlouchal a musel počkat, až to dojde na musicserver. Čekal jsem napnutě, těch pár vzpomínek z Finska mi říkalo, že "Chapter V" je bomba. Inu, není žádným tajemstvím, že paměť je věc ožehavá a především nespolehlivá. Znovu jsem se o tom přesvědčil nyní, protože novinka
Staind je takový lehký nadprůměr. Naneštěstí.
Předně by si zasloužil vysvětlit název "Chapter V". Pravda je taková, že američtí
Staind vydali celkem čtyři alba na velké značce (kromě aktuálního CD ještě
"14 Shades Of Grey",
"Break The Cycle" a "Dysfunction") a v roce 1996 vypustili ve vlastním nákladu debut "Tormented". Proto ta římská pětka. Hudebně se za těch deset let, co existují, ale moc nezměnili. V zásadě lze říct, že stejné výhrady, které jsem měl k "Break The Cycle" a "Dysfunction", můžu vztáhnout i na "Chapter V". Z řady vystupuje pouze "14 Shades Of Grey", což je nejlepší placka, kterou
Staind udělali. Právě po jejím poslechu jsem si říkal, že konečně dokázali překročit bludný kruh ukvičených, rozvleklých melancholií. Ale na "Chapter V" se k nim opět vrátili; sice v menší míře než dříve, ale přesto.
Posluchače namlsá úvodní track "Run Away" s nádhernou kytarovou prací, která plynule přechází z těžkotonážního riffu do melodického vybrnkávání. Nepochybně to je jedna z nejlepších věcí, jakou kdy
Staind připravili. Jenže už druhá "Right Here" je přesně ten typ ukvílené melancholie, o níž jsem psal výše. Aaron Lewis coby výhradní skladatel skupiny má v sobě holt moc patosu a neví, jak se ho zbavit. Ale budiž, protože trojka "Paper Jesus" je opět důkladná, energická vypalovačka s akustickými přechody, v níž
Staind nemají daleko k
Alice In Chains. A pak přijde "Schizophrenic Conversation" a já začínám tušit, že to jsou
Staind, kdo trpí schizofrenií. Jako by se nemohli rozhodnout, zda dělají ostrý rock, nebo píšou pro zlomená srdce. Problém je, že album pak působí strašně nesourodě, zvláště když vezmu v potaz, že ty táhlé, pomalé, dojemné kousky jsou v zásadě nudné. A je to škoda, protože ostatní materiál, "Falling", "Cross The Bear" (ta speciálně) či "King Of All Excuses", to jsou zkrátka luxusní písničky, jež si mohou
Staind dát za vitrínu.
Resumé je asi takové, že deskou "Chapter V" udělali
Staind krok zpět. "14 Shades Of Grey" bylo rozhodně lepší, při srovnání s "Break The Cycle" bych to viděl jen mírně ve prospěch novinky. Nadále trpí kapela komplexem patetických metalistů, na čemž nese největší díl viny leader Aaron Lewis, který nejenže písně skládá, ale i svým vokálním projevem až zbytečně hraje na city. No, co se dá dělat. Poslouchat to jde, něco dokonce velmi dobře, ale víc jak šestka to být nemůže.