Nestačí říct, že si nepřipadám jako osoba kompetentní k posuzování folklórních nahrávek. Já jí nejsem. Přesto mne už zase tahají za kordulku prstíky hubené jak bezové píšťalky a dožadují se mé pozornosti. Obyčejná dutá dřívka spolu s houslemi podpírají odrostlé sazeničky, plody dvou let společného hraní zkušeného mandolinisty Jiřího Plocka a o generaci mladší houslistky a zpěvačky Jitky Šuranské. Názvem "Písňobraní" oplotili dvanáct malých skladbiček z Moravy a nechali je přírodě napospas. Teď, kdy se lidová písnička dostane mezi lidi jen v rockové úpravě nebo v podání načančaných spolků, které mají často s folklórem společného asi jako reality show s realitou, v této době je vydání desky, prosté jak kamínek z podhůří, činem div ne samaritánským.

Na věrnosti hudecké, tedy tradiční venkovské smyčcové hudbě, přidává především Plockovo splynutí s rolí vesnického všeuměla. Pod rukama mu jak čínskému továrnímu dělníkovi projíždí jeden nástroj za druhým a on na všechny bez nějakých cirátů, někdy, jak skromně tvrdí, i bez zvládnutí základních technik, jednoduše hraje. I když se tedy v souladu s naturelem desky, který brání i angažování většího množství hostů z Plockovy bohaté muzikantské minulosti, žádné sólové kejkle nekonají, kvůli slabší výřečnosti lidových tvůrců dostávají velký prostor řídce porostlé instrumentální plochy. Postupně jsem si uvědomoval, že na těchto pláních zpomaluji krok, snažím se co nejdéle zůstat tady, kde nejsou monotónní zpívané motivy. Snad i tep se mi zpomaluje u skoro meditační "Beliže mi beli" a potom opět vybíhá do běžných čísel při napínavém vybočení z očekávané melodie tlačící vpřed "Janičenko Janko & Veselí hudci".

Z nedostatku zkušeností neschopen tomuto tísnivě posmutnělému, hluboce osobnímu projektu něco smysluplně vytknout, se mohu jen přiznat, že tato malá, posluchačsky náročnější vycházka po západním konečku karpatského horského systému mi ještě k srdci nepřirostla.