Příběh Fantasie je jako z pohádky. Typický model amerického snu. Jak chudá holka ke štěstí přišla. Fantasia to totiž v životě vůbec neměla jednoduché. Je jí sice teprve devatenáct, ale už v sedmnácti se stačila stát matkou a o dvě léta později American Idolem. Fantasia je totiž vítězka americké mutace přeoblíbené soutěže Česko hledá SuperStar - American Idol pro rok 2004. Její vystoupení s předělávkou Gershwinovy "Summertime" se dostalo do zlaté pokladnice superstářích/idolových výkonů a Fantasia se stala jasnou vítězkou a miláčkem jak poroty, tak hlavně americké veřejnosti. Na její albový debut "Free Yourself" se čekalo s napětím už jen díky tomu, že skladby na něj napsala Missy Elliott, Rodney Jerkins či v poslední době na r'n'b poli nepostradatelní The Underdogs.

Tenhle opus lze ale charakterizovat slovy Williama Shakespeara: "Mnoho povyku pro nic." Hitmakeři i výkonný producent Clive Davis jednoduše selhali a celé album nudí od začátku do konce. Nelze říct, že by na něm byly vyloženě špatné tracky, akorát jsou ukrutně nudné. Na celé desce není jediný vyložený hit, který by přitáhl pozornost, skladbám chybí energie a šťáva. A Fantasiin zpěv také není to pravé ořechové, je slaboučký, s podivným zabarvením (zní trochu jako Macy Gray) a jeho rozsah taky žádná sláva. Nějak nejsem schopný opustit dojem z celého CD, že to, co jej prodává, je story behind the music a nikoliv jeho obsah.

Mám takový pocit, že prostě nikdo nějak nechtěl pro Fantasii pustit to lepší ze svého zboží. Ať je to třeba produkce The Underdogs "Ain't Gon Beg You", či "This Is Me", pro Craiga Davida nebo Omariona (dvě z nejaktuálnějších r'n'b věcí, co jsem tu měl v poslední době pod palcem) rozhodně vydali mnohem lepší nápady, i když nakonec všechno zní dost stejně. I pokus o našláplý hit "Got Me Waiting" Rodneyho Jerkinse zní vyčpěle a sebeparodicky a Missy Elliott nepředvedla ve svých kouscích zhola nic. V "Selfish" se alespoň na chvíli sama objeví, a skladba najednou na pár vteřin dostane zcela jiný rozměr, jenže Missyino vystoupení za doprovodu hutného syntetického beatu skončí po pár chvílích a Schluss, Fin, The End. Vše zajímavé končí. Nebo vlastně ne, v "Baby Mama" člověk slyší jasnou poctu Jay-Zmu, kde skladba čerpá z "December 4th" a pak i z (prvního hitu v produkci Kanye Westa) "Izzo (H.O.V.A.)". Pocta klasikům je pak i výše zmíněný remake "Summertime" a elvisovské "You Were Always On My Mind", jenže opět poněkud vyčpělá. Moderní kabát minimálně v tomto podání těmhle nehynoucím písním prostě nesedí. Nedaří se ani ve finálním songu "I Believe", který měl být monumentální písní pro hlas skutečné divy. Teoreticky - nedostavil se ani hlas, ani monumentálnost. A tak to prostě je.

Tak nudnou desku jsem neslyšel už dlouho. Není ani špatná, ale ani dobrá, prostě šedošedá šeď. Manažer Simon Fuller sice svou ovečku prosazuje, jak jen to jde, Fantasia už stačila získat i roli mladé Arethy Franklin pro připravovaný film, ale pochybuju, že se kdy prosadí mimo domovské Spojené státy. Dojemných příběhů je hodně a u nás si snad vystačíme s vlastními.