I po nečekaně brzkém vyřazení Veroniky Zaňkové z finále první řady soutěže Česko hledá SuperStar jsem věřil, že tato inteligentní a příjemná zpěvačka, vládnoucí velmi silným a hezky zabarveným hlasem, má šanci se prosadit. Od počátku pro to dělala dost, bohužel někdy až příliš. Nicméně ponechme stranou podivnou distribuci maxisinglu "Zpátky na zemi" nebo účast na obskurním koncertním turné "LG Tour" s kolegy Standou Dolínkem, Sámerem Issou, Martinou Balogovou a Petrem Poláčkem, byť tyto aktivity moji důvěru poněkud nalomily. Nyní je zde Veronika se svým prvním velkým albem, které je kompletně jejím autorským počinem, což zasluhuje obdiv za odvahu. Nebo je to chyba?

"Kapky v moři" vložíte do přehrávače, spustíte play a čekáte, co se bude dít. Čekáte minutu, čekáte pět minut, patnáct, půl hodinu, čtyřicet šest minut. A ono se neděje nic. Tedy ne že by se jen ticho valilo z repráků, Veronika nestávkuje, hudba samozřejmě zní. Ale zkrátka se při ní vůbec nic neděje. Ona si tak plyne, nijak neruší, nijak nevzruší, ničím nezaujme. Nejen že při ní můžete třeba mýt nádobí nebo utírat prach, u takové muziky se lze i učit na písemku nebo koukat na hokej. Dvanáct skladeb v pomalém, či středně rychlém tempu kolem vás propluje, a vy si jich možná ani nevšimnete, pokud vás tedy neuspí. Nahraný je ten mdlý pop kvalitně, zvuku nelze nic vytknout, v aranžích do sebe všechno zapadá. Ve dvou třetinách písní automatické bicí jen drží rytmus a nic víc, ve zbylé třetině živé dělají totéž. Klávesy tu zacinkají klavírem, onde podmalují tesknou smyčcovou plochou, kytara občas zazvoní několika vybrnkanými tóny či kovově zahlučí několika přiostřenými akordy, ale jen tak, abyste se o ně náhodou neřízli. A nad tím vším Veroničin zpěv bez nejmenší chyby, ale taky bez emocí. Prostě kol vašich uší plynou zvuky, které nijak nevadí a o kterých za půl minuty po jejich odeznění nevíte. Žádná výrazná zapamatovatelná melodie, žádný překvapivý aranžérský kousek, žádný obdivuhodný pěvecký výkon. Jen hladivá nuda.

Navíc texty (osm anglických a čtyři české) jsou z rodu, který Šimek s Grossmannem popisovali jako: "On ji má rád a ona ho nemá ráda, ona ho má ráda a on ji nemá rád, v nejlepším případě se oba mají rádi," ale aby to nebylo na první pohled patrno, schovávají se za rádobyjinotaje a poetická spojení, takže výsledkem je neslaná nemastná spleť, ze které vám utkví v paměti tak maximálně mnohé prohřešky vůči rýmům a rytmu. Ale protože si texty Veronika napsala sama, výsledkem je častý nešvar zpívajících textařů, totiž že to tam vždycky nějak narve, a pokud se opravdu na poslech nesoustředíte, vlastně nedostatky nezaznamenáte. Ostatně nezaznamenáte docela nic při poslechu téhle nikoho neurážející sterilní nudy.

Přál bych Veronice, aby co nejdřív vydala opravdu dobrou desku, čímž nechci říct, že tato recenzovaná je špatná. Je prostě jen nudná. Možná by stálo za úvahu (pokud chce dále zpívat vlastní písně, což je celkem pochopitelné), zda se nepoohlédnout po nějakém autorovi zkušenějším, který by, když ne přímo pomohl, alespoň poradil, jak se skládají zapamatovatelné a zajímavé melodie a jak se píšou neotřelé nápadité texty. Na téhle desce není totiž bohužel ani jedno.