Téměř tělo na tělo - tak by se dal také nazvat koncert Kollerbandu, který se uskutečnil ve středu 21. září v pražském klubu Roxy a byl součástí koncertní šňůry, která začala 8. září v Karlových Varech. Nadšení návštěvníků bylo nakažlivé a kapele se nedá vytknout absolutně nic - dobré písničky, styl, texty, image... Tu podpořila i vizuální show, projekce promítaná na podium včetně black&white kostýmů. Přesto jsem měla hlavně zpočátku koncertu rozporuplné pocity. Takhle přeřvané vystoupení jsem snad neslyšela za celý svůj život. Hledala jsem hodně dlouho v celém sálu místo, kde by mi neupadly uši, a dospěla jsem k názoru, že zkousnout se to dalo maximálně do jedné čtvrtiny směrem od podia.

Nejhorší "jeskyně" byla ve V.I.P. prostoru na balkoně, kde zvuk vytvořil z jinak dobrého koncertu nepřetržitou dunící kouli. Přede mnou seděly jakési dvě paní z řad hostů kapely a s nekompromisně zacpanýma ušima sledovaly zachmuřeně podium. Návštěvníků, kteří poslech pojmuli podobně, jsem potkala ještě několik, a tak marně přemýšlím, co k tomu zvukaře vedlo - zvuk byl po zacpání uší vážně příjemný i nástrojově vyrovnaný, jen ho bylo tak trochu na větší sál. Rozpoznat při zvuku připomínajícím hlasitostně fotbalový stadion se podrobnosti příliš nedaly, to ale nic nemění na tom, že tahle kapela je víc než dobrá záležitost naší rockové scény, a to jak po skladatelské, tak po instrumentální stránce. Hlavní protagonista, zpívající bubeník David Koller nikdy nepřišel s ničím špatným a musí se mu přiznat, že si drží nějaký svůj ksichtík řadu let.

Nasazení členů šlo nahoru s přibývajícími minutami koncertu a to, co mě vážně dostalo, byla atmosféra na podiu - parta lidiček, kteří se vzájemně dokáží nabíjet a přenést to i na lidi dole. Sexy kytarista Tomáš Vartecký lákal pohledy všude přítomných fanynek a kytarista Olda Krejčoves dostával publikum zase svými výraznými kytarovými sóly a hutným beglajtem. David Koller předvedl jako obvykle dokonalý výkon leadera, zpěváka i bubeníka. To, co si mě získalo nejvíc, byl klávesák Honza Křížek. Stát pár metrů od něj pod podiem byla záležitost vskutku úžasná. Skvělý muzikant, zpěvák, showman, pro mě jednoznačně nejlepší hudebník večera. Myslím, že jeho způsob projevu na podiu trhá všechny bariéry případných názorů, že klávesáci mají v kapele pasivnější roli. A toto pomyslné štokrdle se ze známějších klávesmanů podařilo přeskočit snad maximálně Ottovi Balageovi. Dokonce si neodpustím malou poznámku, za kterou budu jistě čtenáři odsouzena - když se Honza Křížek chopil na podiu solového mikrofonu, zaujal mě více než hlavní protagonista a po opětovném nástupu Kollera to tak nějak spadlo dolů.

Během večera se samozřejmě objevilo na podiu také avizované šampaňské, neboť v rámci koncertu kapela pokřtila svůj dualdisc. Zmíním jen, že tento historicky první český duální disk přináší na jednom nosiči celé studiové album z loňského dvojalba Kollerbandu (Studio Album & Live Album). Doplňuje ho nově nahraná akustická verze skladby "Mám chuť lhát" a DVD se záznamem vystoupení skupiny ve velkém sále pražské Lucerny z listopadu 2004. Zbývá dodat, že jako předskokani se na některých koncertech v rámci turné objevuje též vítěz vyhledávací soutěže Coca-Cola Popstar - skupina Temperamento, kteří byli vybráni na čtyři koncerty v rámci turné.

Kollerband, Roxy, Praha, 21.9.2005