Ještěže jsem se nenechal otrávit komentáři spolupříchozích, kteří po prvních dvou skladbách dumali nad úspěchem tak průměrně znějící kapely. Jistě, The Walkabouts nejsou z těch, kteří vás od prvního hrábnutí do strun uhranou. Jejich písně si žádají pečlivou pozornost a pokud možno i znalost studiových nahrávek. Tentokráte hlavně posledního alba "Acetylene", které až na jednu výjimku zaznělo celé. Zdánlivá neškodnost hlavních dvou protagonistů, Carly Torgerson a Chrise Eckmana, byla nejspíš jedním z důvodů, proč obecenstvo z počátku koncertu působilo poněkud vlažně. To se ale naštěstí postupem času změnilo a ke konci už se dalo hovořit i o "do varu" uvedených jedincích. Tak se i přes celkem chabou návštěvu v Akropoli přeci jen vytvořila příjemně empatická nálada. Překrásným hlasem obdařená Carla mi zprvu svou vizáží trochu připomínala zpěvačku nějaké tancovačkové kapely. Písně jí ale postupně transformovaly v neobyčejně přitažlivou ženu. Walkabouts totiž nehrají jen ze setrvačnosti. Hudba je evidentně zcela pohlcuje a je patrné, že nejsou sto dělat nějaké hudebně-populistické ústupky. S jakou lehkostí by se daly některé skladby zahrát tvrději nebo ponořit do hlukových vazeb (sic na ně v přídavcích došlo)!

Kdosi z publika zakřičel "Hrajte víc nahlas!" Chris si jen s úsměvem něco zabrblal mimo mikrofon a spustil vynikající navztekanost "Kalashnikov". Nebyla to ovšem úlitba diváctvu, ale jednoduše plynulé pokračování procházky po novém materiálu. A ten je paradoxně v rámci posledního vývoje Walkabouts o poznání tvrdší a hlasitější. Z některých písní jsou už v době svého vzniku klasiky. Ve druhém přídavku zahraná "Have You Ever Seen The Morning" zněla náramně přesvědčivě a v kontextu "Somethings Gone Wrong Again" nebo "Snake Mountain Blues" zapadla jednoznačně do škatulky pomyslných "Greatest Hits". Stejně silných písní je ale na "Acetylene" víc. Otvírák "Fuck Your Fear" nebo "Last Ones" splňují tyto ambice beze zbytku.

Taková zamyšlení jsou ale přeci jen trochu zbytečná. Oni totiž evidentně neusilují o lacinou hitovost. Z jejich hry je patrná touha po něčem jiném, významnějším. Po něčem, co se nedá dost dobře vyslovit, a právě proto vzali do rukou nástroje a už pětadvacet let nás obšťastňují svými hudebními i lyrickými výlevy. Již zmíněná neškodnost vytane na mysl jen proto, že je našinec, zmáčen popkulturní bujabézou, přehlcen siláckými gesty a pocit kvalitního hudebního zážitku si nevědomky spojuje s dechberoucí show a radikálními hudebními zvraty. Koncerty skupin, jakými jsou Walkabouts, ale mile upozorní na to, že tomu může být i jinak. Jen od vás vyžadují více posluchačské aktivity a vnímavosti. Podobně jako z nedávného koncertu Smog jsem odcházel z Akropole s vírou ve stále živou moc písničkářství bez kompromisů.

Když jsem posléze u baru zlehka flirtoval s Chrisem ohledně jeho dojmů z proběhnuvšího představení, ujistil mně, že ačkoliv byl předchozí vyprodaný koncert v Drážďanech vynikající, je pro ně hraní v Česku vždycky mimořádným zážitkem. Nehledě na to, kolik se sejde lidí. Jasně, Chrisi, jen mám stejně trochu strach, že se vaše české publikum nějak zmenšuje. Je to možná nedostupností vaší hudby na zdejším trhu... ale o tom jsme už mluvili.

PS: Bohužel jsem nestihl vystoupení přeskakujících Transmissionary Six, za což se eventuelním hnidopichům omlouvám.

Setlist: Fuck Your Fear, Coming Up For Air, Devil In The Details, Jack Candy, Whisper, Train To Mercy, Acetylene, Good Luck Morning, Northsea Train, That’s How I Live, Stir The Ashes, Kalashnikov, Grand theft Auto, Light Will Stay On, Snake Mountain Blues, Last Ones, Have You Ever Seen The Morning?, Somethings Gone wrong Again

The Walkabouts, Palác Akropolis, Praha, 5.9.2005