Už tomu bude nějakých osm let, co Petři Čapek a Wagner založili kapelu Noi (název v italštině znamená my). Spolu s dalšími muzikanty (Honzou Skleničkou, Pavlem Křižovenským a Ivanem Kudrnou) odehráli nějaké ty koncerty a v letech 1999 a 2000 pak natočili demosnímky "Paranoia o metanoia" a "Ai confini della selva oscura", které v roce 2001 vyšly na jedné placce u nezávislé firmy Wild Rabbit. Nyní dostali první větší šanci u vydavatelství Indies, jež zaštítilo vydání jejich debutu "Noi". Zdá se vám to jako docela obyčejný příběh? Dost možná. Tvorba Noi však rozhodně obyčejná není.

Už samotné instrumentální obsazení - kytara, flétny, foukací harmonika, violoncello a perkuse - slibuje příjemně netuctový poslech. Hlavní slovo mají flétny a housle Kláry Valentové, u nichž posluchač znalý tvorby Noi pravděpodobně snadno zaznamená, že na rozdíl od demáčů nezní tolik keltsky (i když nějaký ten irský větřík albem sem tam zavane). Posunů ve stylu vyjádření je znát víc. Honza Sklenička už se ke svému violoncellu nechová jako člen revivalu Apocalypticy, Pavel Křížovenský při hře na flétnu přestal imitovat Stivína a Petr Wagner se zlepšil ve zpěvu. A aby toho nebylo málo, Noi přidali do kroku a dali se na písničkovější repertoár. Smutná, vážná atmosféra naopak zůstává.

Nezměnil se ani básnický styl dvorního textaře Petra Wagnera, tematické zaměření nevyjímaje. Stejně jako v minulosti i na ploše "Noi" Wagner světu obratně odhaluje svoji zasněnou, romantickou duši, vyznává se z okouzlení přírodou, minulostí, Bohem i Ježíšem Kristem. Nechává nás uznale pokyvovat nad řemeslnou mistrností a trefností svých veršů ("Za nocí", "Za mýho tátu", "Střepy", "V zahradách", "Srpen"), sklouzne však i k nudným banalitám ("Je ráno", "Sestře"). V jedné písni pak učiní výjimku a přenechá místo Ivanu Jirousovi zvanému "Magor" (vzpomínáte na Plastic People?), jehož příspěvek nejenže z celku nijak nevyčnívá, ale je dokonce jedním z nejlepších momentů desky. Zpola Jirousova "Rotate coeli desuper" je totiž velmi vyvedená i co do melodie a aranžmá. (Píšťala, jež zde supluje refrén, jako by byla dílem samotných Jethro Tull.) Nádhernou atmosférou se může chlubit také píseň "V zahradách", kde parta Petra Wagnera opakuje osvědčený tah s využitím něžného ženského vokálu. "Za mýho tátu" je křehká, ve vzpomínkách zabraná balada, "Střepy" zhmotněná zasněnost s půvabným refrénem. Celé album je vystavěno s opatrnou jemností a citlivostí, které můžeme pozorovat například u hudebně podobně smýšlejících bratrů Ebenových, každý nástroj má svoji pevně stanovenou roli, jíž se poctivě drží, a snad proto zní "Noi" tak vyrovnaně a profesionálně.

Album "Noi" nejenže je neotřelým a oduševnělým počinem, je také do jisté míry výjimečné tím, že jeho autoři při vydání své první oficiální nahrávky nevsadili na osvědčený rejstřík starých skladeb a dali si práci se zcela novým repertoárem. Písně jako "Vůl", "Ty a já" či "Eli, eli" by si sice opětovnou pozornost většího počtu posluchačů zasloužily a desku by snad i pozvedly o stupínek výše, na druhou stranu mi jistě dáte za pravdu, že tuto snahu nelze neocenit. Pokud skvadra Noi dál půjde cestou, kterou si před pár lety vytyčila, nemůže z ní postupně nevyrůst nic jiného než regulérní muzikantská osobnost.