Sobota byla programově nejnabitějším dnem. To ovšem není žádný div. Člověk snažící se zachytit maximum interpretů stíhal jen stěží přebíhat mezi jednotlivými scénami. Otvírákem té hlavní byli pražští Gaia Mesiah, kteří v žánrově dnes již těžko uchopitelném festivalu reprezentovali tvrdší kytarové linie. Po nich nastoupili před druhou hodinou odpolední vyslanci teenagerského rocku Clou, kteří velice slušně naplněné Colours Music stage předvedli, proč skvěle bodují nejen v českých obchodech a rádiích, ale už i na evropské MTV. Bezprostřední, tak trochu dětinsky vyhlížející zpěvák neváhal častovat publikum lichotkami, jež v kombinaci s říznou, leč melodickou a popem silně ovlivněnou muzikou fungovaly více než spolehlivě. Z téhle kapely, jejíž na albu jen mírně nadprůměrný materiál se živě mění v malý poklad, roste silná konkurence zavedeným festivalovým matadorům. Když navíc vokalista Lukáš na úplný závěr pateticky poděkoval a seskočil se pozdravit s fanoušky, bylo rozhodnuto, že druhý den Colours Of Ostrava začal sice nikterak originální, ale zato poctivou, energickou a sympatickou jízdou.

Neprávem opominut zůstal koncert na scéně Indies ve Farské zahradě, kde po druhé hodině vystoupila skupina Benedikta. O té se často hovořilo jako o klubové variantě Čechomoru s tím rozdílem, že za mikrofonem stojí žena. Skutečnost je ale o poznání zajímavější, neboť Benedikta na své poslední desce "Punky Dumky" strčili slavnější kolegy do kapsy. Ačkoli se progresivní náladu nahrávky nepodařilo do setu na Colours zcela vtěsnat, poslech to byl poučný. Podobně jako v případě polských Czierwie, jimž na Barvy stage přihlíželo v zajetí deště a rozčvachtané louky několik desítek návštěvníků. I zde by se dalo hovořit o propojování folklorních motivů s tradičním bigbítem, leč pro českého fanouška s exotickým nádechem severních sousedů.

Hráčem, který rozdával v sobotu karty, ale pochopitelně nebyli hudebníci, ba ani pořadatelé či návštěvníci. Ano, prim hrálo opět počasí, které se sice oproti pátku trochu umoudřilo, ale že by se z něj stal vstřícný chasník, to v žádném případě. Prudký slejvák, který zasáhl Ostravu, jakmile Kryštof dohráli po výborném vystoupení na hlavním pódiu symbolicky "Obchodníka s deštěm", sice rychle pominul, ale bahenní lázně, jež po něm zůstaly, se budou ozývat jistě ještě několik dní. Dojít si na záchod nebo se vyšplhat na Slezskoostravský hrad, který vířil už za tmy Danem Bártou a Illustratosphere, to chtělo hodně odhodlání a téměř nadlidskou rovnováhu. Organizátorům patří ovšem velký dík za vytrvalost, s níž se snažili vodním záludnostem čelit. Naváželi štěrk, pokládaly dřevěné palety a dlouhá prkna. Výsledkem byla alespoň částečná eliminace močálků na taneční scéně nebo pod hradem.

Velkými zážitky bez ohledu na počasí byla vystoupení ženských interpretek. Současně totiž své sety zahájily jednak Jana Kratochvílová, která na Music stage nechtíc rozesmála všechny přítomné svými meskalinem zavánějícími kázáními, jednak senegalská hiphopová trojka ALIF. Feministická úderka z tropické Afriky zaútočila na Ostravu řízným rapem postaveným na nijak výrazných beatech. Energická prezentace i přes jistou monotematičnost dokázala zaujmout, i když ve srovnání s kolegy z Daara J byla angažovaná děvčata slabší šálek čaje. Global Zone, na níž ALIF hrály, byla nejhorším místem celého festivalu, samozřejmě ne díky hudebníkům, ale kvůli té odporné třímetrové louži, která se udělala vprostřed prostranství. Zabahněný vstup nakonec částečně spravily zmiňované palety a také položený koberec. (Luboš Kreč)

Na pódiu Star Guitar, které se nacházelo v klubu Marley, svůj set odehrála i kapela Folk3Mail, původně jednočlenný projekt i našeho dávného kolegy z musicserveru Ondřeje Pečenky (napsal celkem sedm článků :). V mírně oslabené tříčlenné sestavě (chyběla basa) odehráli průřez albem "Zrno", zazněla i má oblíbená skladba "Obtáčení". V některých písničkách zůstal na pódiu jen sám Ondřej s kytarou, ale obě dvě podoby Folk3Mail byly velmi příjemné. Na scéně Barvy se hned poté rozjela kopřivnická Nierika, která odehrála valnou část skladeb ze svého debutu "Hydroponicum", i několik novinek včetně dvou písniček z aktuálního čtyřtrackového singlu "Satellite". Nové album, chystané na podzim, slibuje příklon k písničkovější formě i více ke kytarám, ale uvidíme... Největší výhodou Nieriky se mi jeví fakt, že zpívají dva členové kapely plus zpěvačka, takže vokální výraz je velmi proměnlivý. V souvislosti s počasím bylá krásná chvíle, kdy na chvíli vysvitlo sluníčko a lidi začali bouřlivě tleskat. (Honza Balušek)

Příjemným zpestřením různorodých vystoupení na Indies scéně byla Maraca, která svůj set postavila převážně na skladbách z dva roky staré nahrávky "Lounge". Jejich čtyřicet minut trvající představení provázel úchvatný vokál Gabriely Vermelho a rozloučení se skladbou "Intervalo" znamenalo náhlý konec emocionálně dramatických prožitků. Na této scéně se organizátoři odhodlali k malému experimentu, kdy v prostoru příprav na další program vystoupili tři písničkáři. Tuto úlohu si rozdělili členové formace Panoptikum, jako první z nich na scéně zpívala členka Ježibabince Žofie Kabelková, ta převážně sedícímu publiku zapěla ukázky z první desky "Žiju" (2003). Dokázala, že sólo s kytarou jí to jde skvěle, i když drobet nervozity tam bylo, ale ta mohla být způsobena ruchem z probíhajícího stěhování nástrojů. (Dan Hájek)

Senegalské hiphopové uskupení Daara J (trojici rapperů ještě doplňoval se svými mašinkami DJ) rozpoutalo na scéně Barvy nevídaný mejdan. Z pódia se do nadšeného publika hrnula natlakovaná energie, která posluchače změnila na tanečníky v blátě. Tři MCs se v ďábelských kadencích skvěle střídali, jejich nejsilnější zbraní byla parádní komunikace s lidmi. Daara J při každé možné příležitosti připomínali, odkud pocházejí, zábavu střídali i s vážnějšími tématy (připomínka bombových útoků v Londýně), rozhoupali dav v afrických tancích a učili jej zpívat. Byla to ohromná podívaná plná temperamentu i legrace. (Pavel Parikrupa)

Jedním z velkých vrcholů letošních Colours byla rozhodně hodinka strávená s portugalskou zpěvačkou Marizou. Ta se narodila v Mozambiku, ale od svého dětství žije v Lisabonu. Se svou třetí deskou "Transparente" zavítala i do Ostravy, která na ní jen tak nezapomene. Za doprovodu převážně tří akustických kytar a perkusí bez problémů strhla pozornost publika na svou stranu. Její hlasový potenciál bral dech, stylové rozpětí od flamenca přes portugalský styl fado a konče u poutavě tklivých šansonů čerpalo z bezbřehých emocí. Zhruba v polovině vystoupení jsme se dočkali skvělého akustického sóla pro tři kytaristy. Za pomoci obecenstva se pak naučila, jak se u nás říká Na zdraví!, a to v momentu, kdy chtěla zpívat o své oblibě červeného vína. Skvostná balada "Primavera", v níž Mariza pěla o největších lidských vášních a zlomené lásce, chytla za srdíčko a mnohá očka nezůstala suchá. Ostravské publikum si stihlo vzít i svou první lekci portugalštiny, to však bylo v úplném závěru a snad všichni se snažili společně zpívat předzpívaný text. Pouto mezi Marizou a posluchači vzniklo rychle a mělo velmi pevné vazby. Sama Mariza tímto vším byla příjemně překvapena a slíbila, že se po koncertě spojí s organizátory a že by příští rok chtěla přijet znovu - pokud se tak doopravdy stane, neměli byste chybět, tak nádherné chvíle se neprožívají každodenně. (Dan Hájek)

Jedním z tuzemských headlinerů Colours Of Ostrava byli táborští Sunshine. Zatímco ještě před rokem by se pravděpodobně krčili někde v pozadí a zřejmě by program otevírali, nyní dostali šanci v prime time na hlavním pódiu. Návštěvnost koncertu nebyla nijak úchvatná a popravdě řečeno stále netuším, čím si to Kay a spol. zasloužili, že se kolem nich vytvořila aura polobohů. Jejich stereotypní, elektronikou načichlý rock sice zve ke skákání a je takřka ideálním festivalovým juchadlem, které ale dokáže udržet pozornost jen prvních pět šest písní, pak nastoupí nevyhnutelný útlum. To se naproti tomu nemůže stát u Trabandu, který do Farské zahrady přilákal několikasethlavé stádo, jež s povděkem hopsalo na svérázný etno-poprock, který do nich kapela sunula. (Luboš Kreč)

Na nejvíce problátěné Global Zone svůj energický kytarový set odehráli Southpaw, kteří jsou čím dál lepší a věřím, že jednou z nich ty popstars, jimiž se toilk chtějí stát, skutečně budou. V repertoáru převažovaly písničky z posledního aba "Boys Make Noise", výtečná byla například rozburácená "Thousands", publikum do varu pak přivedla juchavá "Toi Toi Song", jejíž motiv nakonec s Gregorym odzpívala velká část publika. V přídavku jsme se dočkali i zcela nové skladby, která byla ještě tvrdší, než zbytek vystoupení, takže nová deska Southpaw možná přinese ještě větší příklon ke kytarám. (Honza Balušek)

Hlavní hvězdou sobotního programu byli britští Fun-Da-Mental. Přišlo se na ně podívat pár tisíc lidí, kteří zvědavě čekali, co že jim agresivní maníci tentokrát předvedou. Inu, pochlubili se tím, s čím řádili už loni v Českém Brodě a s čím de facto objíždějí celý svět už pár let. Tedy s černobílým propagandistickým levičáctvím, které balí do hutného kotouče hip hopu, drum'n'bassu, dubu a částečně i rocku. Jsou spolehliví baviči, ale zároveň čitelní umělci, jejichž kreace jsou sice aktuální, ale zároveň nepříliš objevné. Jen málokdo chtěl ale ten večer řešit politiku, takže výbušné beaty a neurvalý rap Fun-Da-Mental byly vítaným zpestřením. (Luboš Kreč)

Půlnočním démonem sobotní noci se na Slezskoostravském hradě stal slovenský veterán Marián Varga, klávesový mág a jak se opět potvrdilo, člověk z jiného světa. S posluchači komunikoval výhradně hudbou, mezi odehranými skladbami se ostýchavě a rychle uklonil. Jeho představení bylo fantastické, navíc podpořené ohromným zvukem kláves, skvělou dynamikou a mnohdy šokujícími zvraty, kdy z lyrických pasáží na motivy slovenských lidových balad Varga prudce přešel do kakofonického běsnění a do opravdu metalových nářezů. Varga si dovolil i několik snad jen minutových drobností mistrů a bravurně míchal nálady a tempa. Jak poznamenal hrabě Gőrz o profesoru Orfanikovi: "Šílenec, nicméně génius." (Pavel Parikrupa)

Posledním vystupujícím na hlavní scéně byli pro ten večer (tedy večer - začínalo se ve tři čtvrtě na jednu) Ohm Square. Celkem devítičlenná sestava (základní čtyřka byla obohacena o dvě vokalistky, bubeníka, basáka a kytaristu - tím byl mimochodem Yarda Helešic) naživo ukázala, že dávno není drum'n'bass jako na první a druhé desce, rozhodně není pop jako na novince "Love Classics", ale nejblíže má k rozjeté rockové mašině, dvě kytary prostě udělají své. Průřez novým albem doplnilo několik starších skladeb, ovšem v některých případech v tak radikálně odlišných verzích, že téměř nešly poznat. "Lunar Bass" neměla daleko k metalu, takže dávné fandy určitě potěšil přídavek v podobě krásné a ne až tolik proměněné "Wounds On A Cherry Tree". Z celého setu nebylo poznat, že pro kapelu je to po křtu v Arše před necelým měsícem teprve druhé vystoupení v současné sestavě a s novým programem. Z celého vystoupení sálala profesionalita a v případě zpěvačky Charlie i obrovská radost a dobrá nálada. Výtečné zakončení sobotního programu. (Honza Balušek)

Fotogalerie

Colours Of Ostrava, Slezskoostravský hrad a Černá louka, 9.7.2005 (den druhý)