Když jsem poprvé takřka před dekádou poprvé slyšel Jamiroquai v podobě singlu "Virtual Insanity", řekl jsem si, sakra, ta jejich zpěvačka má ale divný hlas. Ale ona to není zpěvačka, on je to zpěvák. Ouha. Jay Kay se nicméně léty ukázal jako dostatečně výrazná osobnost na to, aby mě dokonale vyvedl z omylu (otázka je, nakolik rozšířený omyl tohle je a jestli si Jay Kay svou sbírkou bouráků třeba něco nekompenzuje). Ono je to vůbec s osobou Jay Kay (JK) a Jamiroquai složitější. Díky tomu, že celou skupinu si vysnil a vydupal ze země takřka sám a je její jedinou známou tváří, není divu, že mnozí považují Jamiroquai za jeho vlastní umělecké jméno a Jay Kay ani neznají. A booklet nového alba "Dynamite" by jednoho v tomto jen utvrdil. Inu, smlouva na osm desek u Sony BMG je vlastně podepsána jen jím samým.

Minulé album"A Funk Odyssey" bylo příčinou mnoha sporů a kontroverzí. Jedni jej považovali za to nejlepší, co kdy Jamiroquai zplodili, v tomto ohledu se pozitivně vyjádřili dokonce i v Rytmu Života (sic!), jiní to samé album plísnili coby výpotek té nejhorší komerce a neoriginálnosti. Sám se řadím někam mezi a myslím si, že v podání někoho jiného by "A Funk Odyssey" působila jako bomba, nicméně deskám "Emergency On Planet Earth", "The Return Of The Space Cowboy" a koneckonců ani "Travelling Without Moving" se toto album rovnat nemohlo. Určitý červíček pochybností nejspíš hlodal i v samotném JK a Miku Spencerovi (dříve spolupráce s Kylie Minogue nebo Beverly Knight), kteří produkovali a stvořili toto album. Proto se zvuk posunul někam jinam, směrem k tvrdším riffům, vokál JK byl prohnán vokodérem a od bezstarostného boogie a disca se dostal zpátky k funku. Ono je otázkou, jestli zpátky, Jamiroquai vždycky předváděli syntézu acid jazzu (jemuž se úplně zpočátku říkalo new jazz funk) a popu, občas s trochou rocku a hlavně s plnými hrstmi disca.

Hudebně lze toto album přirovnat v relacích diskografie kapely ponejvíce asi k "Synkronized" nebo "Traveling Without Moving". Žádné pseudo "stayin'alive" orgie jako na "A Funk Odyssey" ani barvité a kudrnaté linky acid jazzu jako na prvních dvou kouscích a také chybí didgeridoo. Hned první "Feels Just Like It Should", vybraná též coby singl, působí lehce rozervaným dojmem, dekadentně futuristický zvuk retra není schopen překrýt to, že je to v podstatě nepříliš působivá skladba. Vzápětí pak ale "Dynamite" člověka uvede v údiv, že nebyl vybrán singlem on. Šlapavý a chytlavý rytmus, lehce ve stylu skladeb z "Cestování bez pohybu", zajímavé užití vokodéru... Nemůžu se ale ubránit dojmu, že skladba je "přidržována za koule", takže taková pecka, jaká by to určitě bývala dřív, to bohužel není. "Seven Days In Sunny June" je víceméně akustická píseň, opět v poloze a zvuku jakoby z třetího alba, poměrně krásný milostný motiv vás donutí vzpomenout si na vaši milovanou bytůstku. "Electric Mistress" je skladba plně v režii Mika Spencera, ten je patrně fandou seriálu "Futurama" (zvonkohra na úvodu skladby) a hlavně je to tvůrce zvuku Kylie Minogue. Celý song jsem jen čekal na to, kdy se ozve "lalala", protože "Can't Get You Out Of My Head" elektrická milenka připomíná velmi silně. Z elektro popu se ovšem hned vzápětí přesuneme do dobrých časů klubu "Studio 54", kvákavá kytara, smyčcové aranže vytvářejí dokonalý retro boogie (disco) zvuk, tady se ovšem ukazuje Jay Kayova slabina, skladbu prostě není schopen uzpívat (inu, začínal jako tanečník). Ke zvuku "Synkronized" a spíše jeho největší pecky "Deeper Underground" se vrací "Love Blind", řízná kytara a fígly zvukových mašinek tvoří velmi chytlavý, ale i melodický track. Tím je "Talulah" také, ale pomalé tempo a aranže chvílemi vytvářejí pocit, že jde o hluboká osmdesátá léta a tvorbu Sade. Ať se na mě JK a Mike Spencer nezlobí, ale následující "(Don't) Give Hate A Chance" na mě působí jako kopie "Starlight" od Superman Lovers. A další "World That He Wants" je klasickou pomalou odrhovačkou se zapojením piána, smyčců a obviňováním boha. To už jsem někde slyšel. "Black Devil Car" je pak aspoň příjemným vytrhnutím ze zasmušilé nálady, díky výrazné kytaře jde o funk-rockový hit par excellence. Snad další singl. Jako poslední do party je tu "Hot Tequila Brown", pohodová letní písnička jako stavěná na umírněné popíjení... Ale než tequily spíš tak mojita, radil bych.

Nu, tohle album, ač se to možná nemusí z recenze zdát, je opravdu vydařený kousek. Na obecné poměry. Nicméně, člověk jej musí ohodnotit v intencích celé tvorby kapely a tady se svým prvo-, druho- i třetirozeným sourozencům rovnat nemůže. Proto jdou bodíky lehce dolů, ale každopádně za poslech stojí. V posledních pár dnech jej přehrávám všude možně, a to nejen proto, že jej mám na recenzi. Tahle deska by vám neměla uniknout.