O nové desce Coldplay "X&Y" byly napsány haldy textu, které by naplnily nepochybně několik výškových budov. Vždyť jen na musicserveru jsme partě kolem Chrise Martina věnovali rozhodně nadprůměrnou pozornost. Mnoho lidí se právem ptá, zda si to ti Britové vůbec zaslouží. Odpověď není snadné najít, jedním z vodítek, abyste si udělali jasno, zda za "X&Y" utratíte těžce vydělané peníze, může být makrorecenze. Možná si díky ní uděláte lepší, komplexnější obrázek. V hlavní recenzi, kterou měl na musicserveru na starosti Pavel Parikrupa, padala samá vesměs pochvalná slova, díky nimž se deska stala dokonce albem týdne. Sdílí jeho nadšení i další redaktoři? To zjistíte vzápětí.

Karel Veselý - 6/10

Nikdy jsem nechápal humbuk kolem Coldplay. Jejich desky byly OK, měli pár slušných singlů (pár = dva: "Yellow" a "Clocks") a pověst hodných hochů, kteří místo aby rozbíjeli hotelový pokoj, raději dají rozhovor hudebnímu časopisu o tom, jaké to je ztratit panictví. Takové kapely přece neprodávají miliony desek!? Až při poslechu jejich "X&Y" mi to došlo - Coldplay jsou tak dokonale průměrní, až tím jsou výjimeční, a svoje postavení si vlastně zaslouží. Je to deska bez tváře, bez výrazu a bohužel také bez výrazného děje. Hodina plačtivých songů zamrzí o to víc, že chvílemi máte pocit, že za slupkou přijatelných písní pro každého je něco víc. Není to moc často, to když mezi drážky čas od času prosvítají náznaky Martinovy schopnosti napsat silnou melodii ("Talk", "White Shadows" nebo "Square One"), všechno ale kazí neuvěřitelná opatrnost v aranžích skladeb. Tam, kde se mají zvonivé kytary zaklenout do mohutné vlny, přijde ztišení, tam, kde má Martin pořádně zakřičet, tam se raději vrátí ke své fistuli. Jako kdyby za mixážním pultem ve studiu seděl finanční manažer EMI a každou notu pečlivě přepočítával na libry. Většinu desky tak tvoří unylé kusy jako "Fix You", "Speed Of Sound" nebo "The Hardest Part", kde donekonečna opakují svůj trik s klavírem. Závěr desky je patetický, že by se za to nemuseli stydět ani U2. Ostatně, právě srovnání s touto vyžilou irskou partou a jejich poslední deskou mě napadlo při jednom z prvních poslechů. Zatímco U2 vydávají neoriginální a nudné desky na sklonku (doufám) své kariéry, dvacet let poté, co se proslavili, mladí-staří Coldplay to dělají už po třetí desce. "X&Y" je produkt pro hypermarkety a teleshopping, přímo do poličky mezi odpudivé kapely typu Keane a Athlete. Já ale nepřestávám věřit, že někdo, kdo napsal "Clocks" a začal dělat hudbu pod vlivem My Bloody Valentine, se ještě probudí. Proto o bod vyšší hodnocení než Oasis.

Luboš Kreč - 6/10

Tahle deska už stejně nepotřebuje žádnou reklamu, takže je vesměs putna, co o ní napíšu. Že z poloviny nudí, že mi leze krkem Martinův ukňouraný zpěv, že to má energie asi tolik jako šnek na speedu, že to je instantní derivát "A Rush Of Blood To The Head"? Nebo že Coldplay dokáží skládat podmanivé melodie, že jsou to sympatičtí kluci, jaké chce za zeťáka každá matka, že představují mainstreamovou dokonalost, že minimálně v textech neulpívají na povrchu? Vždyť je to jedno, milí čtenáři... Prodá se toho zase fůra a nikdo se nebude ptát, proč ten kolotoč veřejného zájmu drásá vzduch zrovna kolem Coldplay a "X&Y". Asi protože platí za B, ta melodičnost, jinošská nevinnost, ostych před výletem do neznáma, solidní veršotepectví. Jenže ono za A klepe na dveře a chce to mít odvahu si přiznat, že modly, jaké se z Coldplay staly, nejsou ani za mák výjimečné. Servírují světu přesně to, co se od nich žádá. Od zástupu tupých plagiátů a neumětelských kariéristů ale mají talent, nápady, jsou tak nějak přesvědčiví, na zádech nosí štěstí a skoročlenem je Gwyneth Paltrow. Což není málo v době, kdy superhvězdy vybírají lidé esemeskami a manažeři jim pak připravují písně na počítačích podle výsledků sociologických průzkumů.

Tonda Kocábek - 7/10

Bývávaly doby, kdy byli Coldplay považováni za svěží vítr, novou krev a vůbec cosi, co je "in". Jenže ať se to komukoliv líbí či ne, ty doby už jsou pryč. Trendaři pospíchají za svým "novým" a "progresivním". Jestli ovšem máte pocit, že to automaticky znamená, že třetí album s minimalistickým názvem "X&Y" kvůli tomu vůbec nestojí za to vsunovat do přehrávače, pak jedině dobře vám tak. Posun k většímu mainstreamu kapele jen prospěl. Tam je totiž doma a cítí se v něm jako ryba ve vodě. Kytary jsou spíše v pozadí, po alespoň náznacích syrovosti na koncertech ani stopa, stále dominuje zvuk kláves a nad ním Martinův naříkavý zpěv - závěrečná, skoro až folkově jednoduchá bezejmenná písnička je jen onou pravidlo potvrzující výjimkou. Výsledkem je optimistická a dotažená poprocková deska, která se sice bude sotva objevovat v historických přehledech zásadních nahrávek, ale přesto bude mít mraky příznivců. Pro její příjemné melodie, citlivě vystavěnou atmosféru, optimismus, pro praktický důkaz, že poslechově nenáročná a v nejlepším slova smyslu odpočinková hudba ještě nemusí být nutně zároveň úplně hloupá a vlezlá, aby byla i komerčně úspěšná. Je to málo? Jestli je pro vás krása nezbytnou drogou, tahle deska vás v absťáku nenechá. Občas sice míra medovosti zabrousí až na hranu kýče (úvodní mňoukavý zpěv ve "Fix You"), občas by alespoň malá troška překvapení nezaškodila. Hlavně zapomeňte na reklamní žvásty o novém přístupu - pokud jste už někdy slyšeli jakékoliv U2, The Cure nebo Radiohead, a konec konců i starší Coldplay, nového tu najdete jen zanedbatelně. Jenomže - čekal to ještě vůbec někdo? Nehudrám, nejásám, jsem prostě jen obyčejně spokojený.

Radek Antl - 7/10

Zapomeňte na sliby razantní hudební mutace, odmyslete si nabobtnalé sliby promotérů a připravte se na zatraceně klišovitou popinu, která není ničím jiným než kompilací kousků, co se tváří jako béčka silnějšího a ucelenějšího "A Rush Of Blood To The Head". Ignorujte, že vykrádají vlastní repertoár (čímž nemám na mysli jen hudební dvojčata "Speed Of Sound" a "Clocks") a nevšímejte si imitování kolegů z U2. Přestaňte je podezřívat, že ona melancholická zasmušilost a fňukání nad rozlitým mlékem nejsou ničím jiným než umělou přetvářkou, která se v minulosti tolik osvědčila a tolik vydělala. Překonejte prvotní rozpačitost, přestaňte jim nadávat, že to s tím předlouhým pilováním krapet přehnali, takže totálně upilovali všechny hrany a zbyl jim jen nezajímavě hlaďoulinký kýč. Za žádnou cenu si nepřipouštějte, že máte co dočinění s drze triviálními písničkami, které - jak si teď mylně myslíte - byste napsali levou zadní, k tomu natřikrát zlomenou. Páč pokud tak neučiníte, budete z té desky zklamaní stejně jako já. Ne zcela znechucení, jen tak nějak rozhození. Ne že byste na ni zanevřeli, jen si ji budete pouštět méně než dílka předchozí, třeba v těžké depresi, nebo coby nenáročnou kulisu k nějaké důležitější činnosti. A co je nejhorší, začnete o pánech Chrise Martina nepatrně pochybovat. Prostě udělejte, co vám radím, a budete spokojení. Přeji hodně trpělivosti.

Martin Svetlik - 8/10

Jen stěží se můžete vyhnout názoru, že Coldplay jsou jednou z nejlepších kapel dneška. Ještě hůře názoru, že "A Rush Of Blood To The Head", jejich průlomové album, opravdu stálo za to. Nyní už je jen otázkou času, kdy budeme muset všichni svorně připustit, že "X&Y" svého předchůdce v tomto směru určitě nezahanbuje. Teď konkrétně. I přes avizované příklony k čemukoliv, zvuk Coldplay je i na této desce jasně definován, dalo by se říct, že pokračuje v tom, co parta okolo Chrise Martina nasadila před onou drahnou dobou vydáním minulého alba. A to platí v podstatě o celé desce. Tam, kde skončila "A Rush Of Blood To The Head", pokračuje "X&Y". Nepřekvapí, možná je dokonce předvídatelná, snad se Coldplay občas i trochu vykrádají, ale opět nabízejí jeden flák za druhým, skladby našlápnuté, perfektně zaranžované a hlavně dokonale gradující. Zde bych viděl největší sílu kapely a pokud si poslechnete "Fix You", jednoznačně nejsilnější píseň na desce, dáte mi za pravdu. Ze zbylých písní si můžete zamilovat kteroukoliv, aniž byste museli mít výčitky, že jste zvolili špatně, na "X&Y" totiž špatně volit nelze. Celkově musím říct, že deska je výtečná, a právě proto, že jsem nepředpokládal žádné velké překvapení, naplnila veškerá má očekávání. Ovšem kdyby byla o něco méně čitelná a o něco více překvapivá, byl bych mile překvapen. Ale jak napsal kolega Parikrupa v hlavní recenzi, na experimenty je vždycky času dost.

David Věžník - 8/10

Správně by se noví Coldplay měli odmáznout také pěti body, ať si to každý oboduje, jak chce. "X&Y" je totiž také úplně stejné jako předchozí jejich alba. Jenže v tomhle případě to, bůhvíproč, funguje. Martin sice zase bulí do mikrofonu jak želva, ale pořád je to uvěřitelné. Písně jsou sice zase melancholické, hymnické a patetické, ale pořád zatraceně dobré. Vzato do důsledku, je "X&Y" velmi prvoplánová deska, ale člověka chytne, ani neví jak. Není totiž tak úplně na první poslech. Jistě, otvírák "Square One" je díky náhlému nástupu bicích pecka jak dělo, ale ke zbytku je třeba se proposlouchat. Na druhou stranu i po několikátém poslechu se zdá být druhá polovina desky o něco slabší. Kdyby to byl živák, jeden by řekl, že Coldplay došla šťáva. To neznamená, že část "Y" je špatná, koneckonců je její součástí i pilot "Speed Of Sound" a vůbec další krásné písně, ale ta dynamika se trochu vytrácí. Kdejaký kritik se bude vyžívat v hledání paralel mezi předchozími alby a "X&Y". A faktem je, že jich je mnoho (namátkou "What If" vs. "The Scientist"). Ale musí to vždycky vadit? Hudebně Coldplay odvedli velmi slušnou práci. Vyhrát si s bookletem, "neschovávat" zbytečně tracky, vydávat u firmy, která (ach jo!) nepoužívá na cédéčka bizarní protizákaznické ochrany, neztrácet náboj a bude to špička.

Ondřej Pravda - 8/10

Od třetí desky Coldplay mnozí čekali zázrak. Ten se z více důvodů nekoná, což nevylučuje velmi slušnou desku. I předchozí počiny měly pár slabších míst (ovšem pořád lepších než nejlepší kousky některých jiných). Asi nejen pro mně tím (jediným?), co zvedá i obyčejnou colplayovskou skladbu, je zpěv Chrise Martina. Jen díky naléhavosti jeho hlasu nemohu řeči o přenášení (po)citů hodit za hlavu, totiž dostat z ucha. Novinka nemá takový nástup jako předchozí deska (ale to by byl hodně dobrý výkon, protože její první půlka je prostě famózní), ale pořád je X lepší než Y. Úvodní skladba naladí příjemně, ale "What If" je docela obyčejná, ještě že přijde svižnější "White Shadows", která se blíží klenotu typu "God Put A Smile...". Přestože víc poslechů pomůže se lépe a lépe aklimatizovat v křehkém světě Coldplay, pořád i zde zbývá pár méně výrazných skladeb. Největším problémem je ale přílišná délka, většina skladeb má okolo pěti minut, a to je i té teskné nálady někdy už příliš. Vždycky k tomu měli sklony, ale "Don't Panic" čas 2:17 na kvalitě neubírá. Nemohu souhlasit s kolegou Parikrupou, že "Skoro všechny písně mají v závěru nějaký dovětek, změnu rytmu, melodie nebo nálady, něco, co písničku ještě více pozvedne." Neslyším je tam, u pár písniček se na konci už trochu nudím. Možná to ale napraví ještě desítky dalších poslechů. Hnidopich - když už mají bonusovou skladbu uvedenou v seznamu skladeb v bookletu, proč není na obalu? A proč v ní použili zvuk jak okopírovaný od Vangelise?

Luboš Svoboda - 9/10

Četl jsem krásnou povídku o prastaré, technicky zaostalé civilizaci, v níž se každý obyvatel v určitém věku nechal dobrovolně nakazit biologicky primitivním parazitem, který svého hostitele pomaličku stravoval, až mu přivodil smrt. Pro nezasvěcené odpudivá sebevražda byla těmto lidem cílem veškerého životního snažení. Nakažení byli nekonečně šťastni... Malý zlomek tohoto destruktivního štěstí nabízí neoriginální, narcisistní a bolestínské, depresivní, nevýrazné "X&Y". Z počátku je třeba jej notně přikrmovat opakovanými poslechy, poté už ovládne vaše podvědomí a poručí si tak samo. S tím, jak mi pomalu rozežírá vnitřnosti, mi přestávají vadit všechny řeči o marketingu (ve skutečnosti pouhé prezentaci), jež se za Coldplay táhnou, odpouštím nahrávacím společnostem i samotné Její velezvrácenosti zábavnímu průmyslu a už dnes - přesně týden od prvního spojení, toužebně spolu se svými XY chromozomy očekávám konečné Splynutí.

Pavel Novák - 9/10

Coldplay. Proč je všichni mají tak rádi? Proč někteří lidé dělají, jakoby jiná kapela neexistovala, proč je Justin Timberlake při jejich ohlašování představuje jako nejlepší kapelu na světě, proč, proč? Když poslouchám "X&Y", tak musím říct, že už možná pomalu začínám získávat odpověď. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na styl, jakým Chris Martin zpívá, ale o to víc se mi teď líbí. Jsem moc rád, že "X&Y" je prvním albem Coldplay, které mám možnost si poslechnout v klidu a celé v kuse. Teď, když ji poslouchám už zhruba podesáté, mám pocit, že téhle desce snad není co vytknout. O její kvalitě svědčí i fakt, že se doteď nemůžu rozhodnout, která písnička se mi líbí nejvíc. Je to snad energická "White Shadows"? Nebo některá z výtečných pomalých jako třeba "X&Y" nebo fenomenální "Fix You"? I závěrečný akustický hidden track "'Til Kingdom Come" mě zcela dostal. Colplay vědí, kdy mají přitlačit na pilu a naopak kdy je třeba přibrzdit. Píšou inteligentní texty, skládají zajímavé melodie. Jejich hudba je občas smutná, ale nikdy ne depresivní. Dokonce i když se drží svého stylu, žádná z písniček mi nepřipomíná slavné singly "In My Place" a "Clocks", což je další bod navíc. Nedokážu posoudit, jestli je "X&Y" lepší nebo horší než jejich předchozí alba, pro mě je ale už teď jedním ze zásadních hudebních počinů letošního roku.

Jakub König - 9/10

Původně jsem chtěl o nové desce Coldplay napsat, že je podobná předchozím dvěma albům. Až moc podobná. A že je bohužel o něco slabší, protože opakovaný vtip není vtipem, nového psa starým kouskům nenaučíš a že se v případě téhle chladnokrevné party prostě chodilo příliš dlouho se džbánem pro vodu. Že je to vlastně zklamání, ale že se to dalo, koneckonců, tak trochu čekat. Nic takového ale psát nebudu, jelikož se mi po každém poslechu ty jednoduché, jakoby důvěrně známé náměty, zavrtávají hlouběji do hlavy. Stalo se přesně to, co s prvními dvěma alby. Ta hudba mi vlezla pod kůži a naplnila mne radostí. A to i přes můj výslovný počáteční nesouhlas. Při psaní recenze mi do uší burácela "Fix You", noha rytmicky podupává. Ano, Coldplay se příliš nezměnili. Pořád ty samé posmutnělé písničky, Chris Martin se svým něžně submisivním vokálem spíš hladí než tlačí na pilu. Prostě stejná písnička. A mě ji pořád baví poslouchat.