Joni Mitchell uměla důstojně odkráčet ze scény. Aspoň to tak vypadalo tehdy, když unavena věčnými boji se zindustrializovaným hudebním světem pověsila hraní i skládání na hřebík, z nějž předtím sundala ještě vlhký malířský štětec. Jako opravdu zaslužilá umělkyně, která odkojila a vychovala hned několik generací hudebních osobností, už měla na důchod nezpochybnitelný nárok. Jenže, nevím co se stalo, snad se jí zachytil cíp zimního kabátu v kolotoči vydávání desek a celý se na něm doteď motá stejně rychle jako kola linek v lisovnách. Z nich za poslední roky totiž vyjelo víc různých CD s podpisem Joni Mitchell než během její aktivní kariéry.

Jedním z těch cédéček je i šedobílá kolekce "Songs Of A Prairie Girl", dárek ke stoletému výročí rodné kanadské provincie Saskatchewanu. Posmutnělou amosféru tamních tuhých zim navozuje výběr, celý jakoby přidušený tenkou vrstvou čerstvě napadlého sněhu, dokonale. Obzvlášť orchestrální, ač pro Mitchell typicky osobní, svým způsobem odlidštěné, písňovosti zbavené verze "Cherokee Louise" a "Paprika Plains" jsou obrovskými okny do zšeřelé, zdánlivě mrtvé pláně. "Kéž bych tu měla řeku, po níž bych mohla odbruslit pryč..." zpívá uprostřed předvánočních příprav Mitchell v "River", jediném zástupci milovaného alba "Blue", obklopena klavírními úpravami moderních koled. Zůstává ovšem uvízlá na mělčině střední třídy a středního věku a plna přidušených snů se lepí na sklo kavárny "Unchained Melody", kterou spolu s okolními krámky neony protkané čínské čtvrti svazují provazy tropického deště.

Jak bych si přál dokázat tvořit něco alespoň vzdáleně se blížícího poezii. Strohý literární útvar, jemuž tu ledabyle otročím, nemá nejmenší šanci reprodukovat ani malý výřez z kouzelných maleb, za každou z nichž se vine soukromá cesta do země sněhu. A stejně jako hrdiny C. S. Lewisovy, Carrolovy nebo Vorlíčkovy dokážou výlety po těchto stezkách i jen trošku ostříleného dobrodruha zaplavit řekami pocitů a slity v jeden veletok pak protrhout hráze fantazie.