Sopoty je parta lidí, která funguje již od roku 1993, kdy Martin Říha začal sestavovat novou kapelu. Sopoty, jak většina z nás ví, je také město v Polsku, konal se tam známý hudební festival, též se tam zastavila písničková soutěž Eurovize. Skupina chtěla vystupovat na popově rockových pódiích a hrát pro masy lidí. Odtud tedy vítr vane. Za dobu fungování tato šestičlenná formace vydala pět demosnímků. "Cvičme v pol(i/y)rytme" je jejich první regulérní deskou, přestože vydanou na své vlastní náklady, a reflektuje tvorbu z celého funkčního období skupiny. Svůj styl definují jako bardzo cool music a nechybí tu dechová sekce pana Ríši, která hodně dotváří obraz Sopot. Na placku se vešlo dvanáct kompozic, z nichž "Tichá pošta" tvoří jakési intro a outro k albu samotnému.

Sopoty těží z velké nadsázky a ukrytého humoru v textech Martina Říhy. Mezi perličky patří hlavně "Modrý příběh" a "Poslední branec". První z nich je o posunovači, který si užívá alkoholu v pracovní době a nemá žádný fatální problém do doby, než v závěru skončí pod nápravami nákladního vlaku. "Poslední branec" je ironický pohled do doby, kdy skoro každý mladý muž musel podstoupit základní vojenskou službu - fuj, nikdy více, však posuďte sami: "Z trenýrek srovnám komínky, vyleštím černý holínky, poslední smetí z patrony slepý mi z květu vyletí / Udělám šestkrát rajóny, pak stáhnem z pozic kanóny, z žertu či vzteku dostanu deku poslední od kluků." Zajímavý je i booklet. Je tištěný na konopném papíře a naleznete v něm obrázky z knihy "Vychovatelství pro hospodyňské školy a venkovské rodiny" (napsala ji Anna Štulíková v roce 1938).

Když se do "Cvičme v pol(i/y)rytme" zaposloucháte, všimnete si na jedné straně originálních textů a na té druhé zjistíte, že Sopoty mají hodně rádi instrumentální mezihry, v kterých kloubí několikero stylů rock-jazzem počínaje a konče třeba u funky prvků. Skladby jsou vystaveny na písničkovém formátu a důležitou součástí je rytmická složka bicí - basa, která v hojné míře určuje vývoj dané kompozice společně s dechy. Popěvek "Láska" si neklade žádné zábrany vás chytnout a roztančit. V závěru této skoro disco juchačky je vokál prohnaný vokodérem a zní docela srandovně, naopak vmíchaný potlesk a skandování podporují živelnost skupiny. "Velké Adios" je taková hitovka, která dle mého názoru musí získat ohromné ovace na koncertech. "Kmochovo tajemství" je naopak jedinou čistě instrumentální kompozicí a asi bych jich zde uvítal i více, protože z ní čiší radost z hraní si s mnoha motivy. Z poklidnějších kompozic zaujmou "Za týden ráno" a "V klidu počkat na funus", která se ve své druhé polovině slušně rozjede. Tyto dvě skladby jsou zároveň na tomto albu nejdelší.

Sopoty si na vlastní náklady vydali příjemně znějící "Cvičme v pol(i/y)rytme", které ukazuje, že na koncertech to musí fungovat velmi dobře a že jsou to hodně zkušení instrumentalisté. Při domácím poslechu mě ale sem tam přepadávaly chmury, že mě to přece jen tak moc nebaví a bude záhodné vyrazit na nějaký z koncertů, na které mají Sopoty velmi kladné zpětné reakce.

CD k recenzi poskytla skupina Sopoty.

Album: Sopoty - Cvičme v pol(i/y)rytme
Hodnocení: 7/10
Celkový čas: 49:08
Skladby: Tichá pošta (Intro), Modrý příběh, Poslední branec, Herr Niemand, Projíždím se, Láska, V klidu počkat na funus, Veliké Adios, Kmochovo tajemství, Za týden ráno, Frankovka, Tichá pošta (Outro)