Minulým režimem byl muzikál vytěsněn převážně do televizní podoby. Stal se tak podívanou pro pár vyvolených, kteří sice chápou podobné druhy zábavy, ale sami jsou svým okolím chápáni jako pro běžný život zcela nepoužitelní. Zatímco se svět bavil díky Andrew Lloyd Weberovi, Sarah Brightman nebo Lize Minelli, stravoval český divák socialistické pohádky. Nenadále nabitá svoboda přinesla pochopitelně pronikání angloamerických vlivů a s ní i žánr, který na několik let proměnil české kulturní dějiny.

Prvním muzikálem, jemuž se díky kvalitně provedené reklamní kampani podařilo českému divákovi vysvětlit žánrové přednosti, byl weberovský formát „Jesus Christ superstar". V tomto případě bezesporu kvalitní dílo bylo pro tvůrce české verze riskantním krokem do neznáma. Risk vyšel a „Jesus" se stal kultovní záležitostí. Řadě do té doby průměrně oblíbených interpretů pomohl k velké slávě, přinesl požadovaný komerční zisk, ale hlavně obohatil kulturní vnímání českého diváka. Cesta pro další muzikálové tvůrce byla vydlážděna. Průběžně i následně se zvedla obliba dalších muzikálů, jako byly například „Vlasy" nebo „West side story". To nejdůležitější pro popularizaci tohoto druhu kultury v Čechách však mělo teprve přijít…

V roce 1995 se do muzikálové tvorby vložil zřejmě nejznámější český hudební skladatel Karel Svoboda. Jeho spolupráce s řadou předních umělců (Zdeněk Borovec, Richard Hes) přinesla své ovoce v původním muzikálu „Drácula". Kromě hvězdné Lucie Bílé, Jiřího Korna a dalších, vyneslo velmi kvalitně zpracované dílo do světa hudebního průmyslu řadu budoucích hvězd. Ostatně, většina z nich žije ze svého účinkování v „Draculovi" dodnes (Daniel Hůlka, Leona Machálková).

Po velkém úspěchu prvních představení se s původní tvorbou nebo provedením světového evergreenu doslova roztrhl pytel. Snad každý český zpěvák v té době toužil v nějakém muzikálu účinkovat. Vznikala celá řada děl, ovšem vysoce nastavenou laťku dokázal zdolat pouze „Krysař" napsaný Danielem Landou. Ve změti nápadů a interpretací spatřila světlo světa představení, po jejichž zhlédnutí zůstal v divákově hlavě pouze pořádný zmatek. Taková situace však v počátku paradoxně nevedla k nezájmu- teprve postupně si začal průměrný občan z muzikálové tvorby vybírat, což některé z firem zákonitě vedlo k ukončení produkce. Po velikém rozmachu tak zůstaly po řadě představení jenom velké dluhy.

V poslední době se situace stabilizovala. Své místo na výsluní si začaly získávat pouze výrazně mediálně podporované projekty. To samozřejmě nevedlo ke zkvalitnění interpretací, ale pomohlo vyřešit problém dramaticky špatně zvládnutých témat. V této souvislosti překvapilo, že se výrazněji neprosadili ani nápady spojení muzikálu s lední revue (Mrazík nebo Princezna Zmrzlina), kde byla snaha o vtažení dětského diváka naprosto neskrývaná.

V poslední muzikálové várce jsme se pak dočkali kvalitativně dobře zvládnutých děl. Objevila se tolik populární „Pomáda" nebo atraktivně obsazená „Johanka z Arku". Na druhé straně je velmi pozoruhodný počin Janka Ledeckého "Hamlet" ve vlastní improvizaci na shakespearovské téma, ovšem provedení (včetně hereckého obsazení) je pouze průměrné. Otázkou zůstává, jak se v této situaci předvede připravovaný „Pinochio" a jak si dále povede brněnská adaptace „My fair lady ze Zelňáku".

Díky poklesu té nejméně kvalitní produkce se suma představení zmenšila na minimum a prostor dostávají zajímavější témata. Doufejme proto, že se zmiňovaný žánr přestane stávat pouze zbožím, které je třeba za každou cenu prodat a odrazovým můstkem pro umělce, jež do české hudby nepatří. V takovém případě bychom se jednou mohli dočkat dne, kdy se s hrdostí pojedeme na provedení původního českého muzikálu podívat rovnou na Broadway.