Na festivalu v Roudnici nad Labem jsme pořídili také rozhovor s Lubošem Andrštem a jeho bluesbandem. Můžete ho celý zkouknout v Realvideu anebo si jen přečíst to nejdůležitější z něj.

Luboš Andršt Bluesband jsou: Ramblin Rex (frontman, zpěv, rytmická kytara, harmonika), Zdeněk Tichota (basa), Luboš Andršt (kytara), Jirka Tisila (bubny).

Jak dlouho hrajete v této sestavě s Ramblinem?

Asi takový třetí rok.

Funguje to tak, že je Ramblin vždycky s vámi, nebo je to takový stálý host?

Má tady být nastálo, ale občas odjede na dva tři měsíce do Ameriky, tak potom hrajeme málo a kdyžtak jsou záskoky na větší akce. Teďka tady zrovna zůstává, teď tady oxiduje.

Takže v létě bude hrát Luboš Andršt Bluesband v této sestavě?

Většinou ano.

Rambline, je Bluesband tvou jedinou kapelou nebo hraješ i v jiných projektech?

Hraju sólo vystoupení s českobratrskou církví v kostelech, představuju lidem gospel, a taky mám trio, hráli jsme třeba loni v Trutnově – Ramblin Rex blues trio.

Luboši, já jsem vás naposledy viděl asi před dvěma rokama, byl to takový jazzovější band…

No tak to já mám ještě jednu kapelu jazzovou, quartet s vibrafonem a tak. To je Luboš Andršt group, kde hraju opravdu jazzovou muziku. A chci dělat obě ty věci, jak jazz, tak tohleto zemitý blues. Abych stál pevně na zemi, abych měl obě dvě nohy, ne jen jednu, jinak bych se kymácel.

Máte nějaký kytarový vzory?

Každej se musí něčemu naučit, nikdo nemůže přijít a vymyslet si svůj styl, musí se z něčeho učit, čerpat. Dneska je hodně všelijakejch škol a knížek a na videu… Ale v každém případě je nejlepší mít nějakej vzor zpočátku, někoho, kdo se mi líbí, tam cejtim, že to se mnou komunikuje, ta muzika, že mám podobnej názor - a z toho se učit. Já když jsem začínal, tak jsem se učil od těch starejch bluesovejch hráčů jako byl B.B. King, Albert King a potom jsem poslouchal i ty jazzový kytaristy - těch byla celá řada. Potom se postupně člověk osvobozuje od těch vzorů, protože nasál ty fráze…

(Mezi kamerou a mnou prochází opilí veselí lidé a chválí koncert Bluesbandu a Lubošův výkon.)

Dneska už ty vzory nemám, už se na to dívám jako takový pozorovatel, ale každý potřebuje mít ten vzor. To kopírování vzorů je nejlepší cesta, jak se naučíte hrát. To se naučíte, co vám v žádný škole neřeknou.

Jak dlouho už vlastně hrajete na kytaru?

Třicet let, ale nikomu to neříkejte.

Prošel jste nějakým vývojem?

Určitě, ale jsou to takový spirály, kdy se osvobozujete, ale pak si zase musíte poslechnout ty starý věci a trošičku se vrátit. Opisujete takový kruhy.

Dáváte velký prostor pro improvizaci na koncertech?

Nó tak, kluci mě nechaj’ hrát. Co jim zbejvá, že jo…

Jak dlouho hrajete na kytaru a harmoniku vy, Rambline?

Čtyřicet dva let.

Pocházíte z New Orleans?

Ne, původně jsem z Los Angeles, tam jsem začal v letech 1956 – 57 hrát na kytaru po celém západním pobřeží a postupem času pak po celých Státech a v roce 1990 jsem se přestěhoval do New Orleans.

To syrový blues a tahle muzika padesátých let bývá v očích beatníku spojována s drogami, marihuanou a tak. Kouřil jste marihuanu v těchto letech?

Ano, byl jsem v San Francisku v roce 1966, tam začínala ta love generation. My jsme si mysleli, že změníme svět a zastavíme válku ve Vietnamu, když budeme kouřit marihuanu, brát LSD a hrát muziku. Ale ono to nefungovalo. Během dvou nebo tří let jsme poznali, že to byla lež. Já osobně jsem přestal s alkoholem a drogami před čtyřiadvaceti lety. Jen se soustředím na hudbu a žiju svůj život a vyhovuje mi to mnohem víc.

A zbytek kapely? Zdenku?

Já jsem sportovec, já v ničem nelítám.

Vy Luboši?

Tak já teď už vůbec ne, ale když jsme začínali hrát na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, tak jsme si občas dali toho práska a byla legrace kolem toho. Jednou jsme taky zkusili LSD… Ale já jsem poznal, že mi to nedělá dobře, že to škodí muzice, a protože chci sloužit hudbě, tak jsem s tím přestal. Pár kamarádů, který se mnou v té době hráli, na to doplatilo. Nemůžu to doporučit. Byl to takový omyl té generace, že si mysleli, že se tím dostanou nahoru. Subjektivně se sice dostanete nahoru, ale to, co v té chvíli vykonáváte, není zas tak úplně super. Můžou tam být nějaké dobré nápady, ale vy je neumíte zpracovat, protože nemáte zpětnou kontrolu. My jsme taky jeden čas takhle experimentovali, ale já jsem pak kvůli tomu musel i nějaký lidi vyhodit, protože se s nima nedalo hrát. Stala se mi příhoda s bubeníkem, který si dal mezkalin a hrál celej koncert jeden rytmus. Nereagoval na odpočítávání, na tempo, vůbec na nic, celej večer hrál jedno boogie, kterým to začalo a furt ho hrál. A já jsem mu druhej den říkal: "Prosím tě, co si blbnul? Si hrál furt to samý boogie celej večer?" A von říkal: "Prosim tě, ty vole, já za to nemůžu. Sem si dal ten mezkalin a mě se ty bubny změnily v řidítka a já jsem jel na velikým harleji a nemoh´ jsem to zabrzdit!" Takže tam pak chybí komunikace mezi lidma, což je v muzice skoro to hlavní. A když tam není ta komunikace, protože každej komunikuje jen vnitřně sám se sebou, není žádná souhra. Na to přišli i v Americe a opustili tu cestu a ti co v tom jedou, si nedávají práska před koncertem, ale když, tak po.

A co Jirka a drogy?

Já s tím vůbec zkušenosti nemám.
Luboš: Ten má zkušenosti se šampaňským.

Děkuji za rozhovor a těším se někdy v létě určitě naslyšenou.