Průkopníci industrialu v mezích mainstreamu, američtí Nine Inch Nails, vydali po letech opět novou desku. "With Teeth" jim dává znovu písničkovější háv, který projekt kolem Trenta Reznora odhodil na "The Fragile". Určitá rozpačitost ale i přes neoddiskutovatelné klady alba zůstává.
Jsou lidé, kteří se mohou snažit sebevíc, ale stejně o nich nikdo nic neví. A potom jsou tací, kteří zůstávají v pozadí, a přesto se ne a ne vyhnout pozornosti médií a veřejnosti. Přesně tím druhým typem je
Trent Reznor, člověk, který stojí za projektem
Nine Inch Nails. Bylo to vlastně šest let, než se publikum dočkalo regulérního nástupce "The Fragile". Mezi tím sice vyšel živák
"And All That Could Have Been" a remixy "Things Falling Apart", ale pořádná studiovka to nebyla. Zatímco koncertní nahrávka stála opravdu za to, překopané verze písní z "The Fragile" byly spíše slabým odvarem. Zvláště při srovnání se snad nejlepší deskou NIN "Further Down The Spiral", což byly remixy pecek z "The Downward Spiral". Ve světle posledních let je "With Teeth", aktuální CD, které je na světě jen pár týdnů, příjemné zpestření v kariéře Trenta Reznora, které navazuje na jeho nejsilnější momenty z minulosti, aniž by je ovšem překonalo. Novinka je deska dobrá, nikoli však skvělá, nebo snad dokonce bezchybná.
Tak třeba hned úvodní "All The Love In The World" je poměrně originální track, ale naprosto nevhodný jako otvírák. Dvě třetiny pecky se totiž nesou v sotva slyšitelném Reznorově šepotu, který spoře doplňují tlumené beaty, a teprve ke konci celá píseň vyhřezne EBM vnitřnosti. Jo, to navazující "You Know What You Are?" nebo "The Collector" jsou naprosto jiná káva. Podstatně přímočařejší, rozpoznáte v nich staré NIN, kteří se nemazlili s kytarami a roubovali je na takřka taneční podloží. Speciálně "You Know What You Are?" nezapře jistou podobnost s kultovní vypalovačkou "March Of The Pigs". Energie na rozdávání má i singl "The Hand That Feeds", což je takový rádiový elektro song s výraznou melodií a průměrně řezavými riffy. Nic proti "Closer", ale jestli někdy měli mít NIN velký hit, největší potenciál má "The Hand That Feeds", což se potvrdilo slušnými výsledky skladby v americkém žebříčku. Jenže na české dramaturgy to je holt pořád moc drsná alterna, když tak vidí démonického Reznora vedle rozjařeného Arashe. Nejlepší věcí, která na "With Teeth" je, ovšem není ani jedna ze jmenovaných, nýbrž lámaný nářez s mocně oddalovaným, a o to výraznějším refrénem "Only". To je přesně ten moment, který si vás zaháčkuje.
"With Teeth" je po všech stránkách stravitelnější CD, než bylo "The Fragile".
Trent Reznor, jediný stálý člen NIN, se pokusil o návrat kamsi do mezidobí, do poloviny devadesátých let. Nevyhnul se ovšem dozvukům milénia, které se na jeho tvorbě podepsalo příklonem k melancholii a zvukovému experimentu. Po skončení "With Teeth" totiž zůstane posluchači na jazyku vláčná chuť, nikoli pikantní, řezavý odér. Jsou to písně jako "Love Is Not Enough", "Every Day Is Exactly The Same" nebo "Sunspots", které naplňují album tesknotou a všudypřítomným smutkem. A to v minulosti nebyly atributy NIN, místo nich "Pretty Hate Machine" a "The Downward Spiral" zurčely tajemnem, ledovostí, odtažitou robotičností, výbušností. Proto je "With Teeth" vlastně deska, jež vyšla opožděně, neboť představuje jakýsi průnik Hřebíků starších a těch z dob kolem roku 2000.
Aby ovšem nedošlo k mýlce, "With Teeth" je ohromně propracovaná deska, která klade na člověka velké nároky. Nestačí tři poslechy ani pět, je záhodno jí věnovat mnoho hodin, než poodhalí své nitro. Postupně je třeba ji loupat jako cibuli, oddělovat jednotlivé slupky a nechávat si vypalovat oči pichlavým aromatem. Není to zkrátka album do nepohody ani vhodná zvuková kulisa, protože neskýtá mnoho veselých, uvolňujících okamžiků. Je to výsostně strukturovaná nahrávka, ostatně jako vždy u NIN. Není určena povrchním hltačům populární hudby, není ale vhodná ani pro milce přímočařeji laděných NIN z roku 1989.