Jméno Tears For Fears patří například s Duran Duran k těm, která znamenala pro 80. léta hodně. Základní dvojice Roland Orzabal a Curt Smith uměla složit silné melodie, disponovala osobitými vokály, používala zajímavé poprockové aranže a v neposlední řadě uměla svou produkci vizuálně prezentovat. Toto vše je oprávněně vyneslo do pozice hvězd 80. let. Přeskočme však jejich historii, pamětníci vědí a mladší už asi příliš nezajímá. Jen pro připomenutí, jaké hity (čti kvalitní písničky) mají na kontě, si můžete odskočit na recenzi výběrového DVD, bohužel pěkně odfláknutého.

Pro novou desku "Everybody Loves A Happy Ending" je samozřejmě důležitý základní fakt, že se po více než deseti letech nespolupráce dala původní dvojka zase dohromady. O dost větší skladatelské břímě je jako vždy na Orzabalovi, což při znalosti Smithovy sólové tvorby mrzet nemusí, přesto lze vytušit vliv vzájemné vnitřní chemie, protože nejspíš i pod jejím vlivem Orzabal skládá trochu jinak. Stručně a pro pamětníky řečeno - nová deska navazuje v mnoha směrech na společné "The Seeds Of Love". Pominu-li podobně barevný až přeplácaný (nejde jen o barvy, ale motivy, toho Junga nezapřou) obal, nelze neslyšet podobné náhlé změny v rytmu (dokonce v "Closest Thing To Heaven" od sebe samotných okopírovaný přechod bicích) nebo melodiích (hned úvodní skladba budiž příkladem). A také obtížně pochopitelné texty. Orzabal se Smithem v každém případě omezili možnosti produkce, což je spíše výhodou - většina skladeb je vzdušnějších, založených na normálně znějící kytaře nebo piánu, tedy žádná významněji slyšitelná elektronika jako na posledním Orzabalově albu "Tomcats Screaming Outside".

Od úvodních tónů nelze neslyšet silnou inspiraci Beatles, už dříve k ní měli místy nakročeno, nyní je to díky aranžmá jen více slyšet. Což není špatně, jen dnes, po několika vlnách britpopu, který tento odkaz přece jen dost vyždímal, už Tears For Fears neznějí tak objevně jako v těch 80. letech. Pořád lepší než Oasis, ale možná jen pro nás "pamětníky". Orzabal měl také vždy trochu sklony k utahanosti a skladbám delším než akorát, tady je její zástupkyní "Size Of Sorrow", krácena by ale měla být většina skladeb. Ostatní kousky čistě z jeho dílny ("Quiet Ones", "The Devil" a "Secret World") se povedly víc. Jediná Smithovská skladba "Who You Are" je přes echovité efekty až příliš obyčejná, navíc má úplně zbytečnou půlminutu na konci.

A dost. Té kritiky. Na blízké míváme přísnější metr, tak asi proto to můj, dá se říci, oblíbenec Orzabal (ano, i trochu Smith) tak "schytává" za jinak velmi slušně odvedenou práci. Zdaleka ne každý umí složit vyrovnanou kolekci příjemných plus minus kytarových písniček, které si vás získají opakovaným poslechem a které naplňují slovo pop kvalitním obsahem. Možná nejen pamětníci si vychutnají charakteristické zdvojené vokály. "Secret World" se silnou orchestrací se vyloženě povedla, mít ještě výraznější a zpívatelnější refrén, stála by po boku osvědčených osmdesátkových stálic. Podobně je víc než průměrná poslední nebonusová skladba, která svou lehce do jazzu hozenou uvolněností připomene náladu skladeb, které nyní dělá George Michael. Také úplně poslední jednoduchou a přesto působivou "Out Of Control" s až "radioheadovskou" barvou kytary a "coldplayovským" refrénem byste si mohli oblíbit.

Výše popsané by přesto mohlo naznačit, co mohlo být jedním z důvodů problémů s vydáním alba. Ačkoliv by jeden čekal automatický zájem kohokoliv vydat novinku hvězd 80. let, docela chápu, že při poslechu desky zástupci firem postrádali nějaký zásadnější "refrénový hit" (i když "Secret World" nebo "Closest To Heaven" takovými víceméně jsou), na první poslech chytlavou skladbu. Je jich tady hodně "tak normálně" příjemných, pár dost příjemných, ale nedivil bych se, kdyby to mladším ročníkům, které mají své nové idoly, bylo málo. A tak album vyšlo na malé značce Gut Records.

I když se stoupajícími poslechy se moje prvotní lehké zklamání vytratilo, přece jen mi něco na desce chybí, a některé nadšené kritiky a reakce ze zámoří to nezmění. Samotný fakt návratu kompletních Tears For Fears mě sice velmi těší, povedla se jim v rámci diskografie velmi solidní klasická (čti osmdesátková s pár modernizačními vlivy) popová deska, ale podobně jako při návratu Duran Duran (který jsem, mimochodem, bodově malinko přecenil) se nevyhnuli slabším místům. Snad mě slečna/paní Lenka Kuchařová z názorů ke zprávě o tomhle "novém" albu odpustí tento relativně negativní závěr. A já se při poslechu téměř čistě orzabalovské "Elemental" nebo jeho experimentálnějšího posledního sólového úkroku budu snažit přijít na to, že si snad přece jen sedím na uších. Což nemění vůbec nic na tom, že bych rád zažil aktuální Tears For Fears, podobně jako Durany, u nás na koncertě. Třeba to na jejich evropském turné vyjde...